V závěru loňského a na počátku letošního roku jsem zaznamenal šest absurdit ve veřejném prostoru, o něž bych se rád podělil s náhodnými návštěvníky mých internetových stránek a také se zájemci na sociální síti Substack. Ten je ovšem americký. Nepohrdl bych sice větším českým publikem, ale současná demokratická společnost, plná na slovo vzatých odborníků a profesionálů, větší prostor amatérům a laikům jen nerada poskytuje. Původně jsem chtěl psát o každé absurditě zvlášť, ale teď, když vidím, kolik se jich za uplynulý rok nahromadilo, rozhodl jsem se zařadit je všechny do jedné obsáhlejší stati. První úvahu jsem nazval:

Penzijní reforma 

V poslední době se o ní opět hodně mluví. Jurečkovo ministerstvo ji navrhlo, vláda, obě sněmovny i prezident ji, přes velký odpor opozice, schválily. Podle vládních politiků udrží reformovaný penzijní systém minimálně pět let vyrovnanou bilanci. Vypadá to, že máme vystaráno. Ovšem jako vždy, kouzlo, nebo také čert, spočívá v detailech. V tomto případě opět v názvosloví.

Od devadesátých let minulého století nás politici a různí odborníci přesvědčují, že reálně existují pouze dva systémy solidární a penzijní, které zajišťují, že člověk, jenž už nemůže pracovat, nepůjde o žebrácké hůlce. Solidární spočívá v tom, že mladí pracují a platí na staré, kteří nepracují a berou důchod. Tento systém nemůže zkrachovat, protože pokud padne do minusových čísel, doplatí se manko ze státního rozpočtu a jede se dál. Jedině snad v případě, když zkrachuje celý peněžní systém státu, což se ovšem stát může, ale i v tom případě si stát může vypůjčit. Samozřejmě záleží na tom, za jakých podmínek. V současnosti zřejmě tato krajní varianta nehrozí, ale omezení jiných výdajů, na příklad veřejných investic, určitě ano. Penzijní systém spočívá v tom, že si člověk v průběhu života ukládá část svého výdělku u některé, státem pověřené banky a ta mu pak z našetřené sumy vyplácí důchod. Zde ovšem hrozí nebezpečí, že se banka dostane do insolvence, a klient do situace, kdy má stáří na krku a peníze jsou, fuč. 

Problém je v tom, že právě penzijní systém chtělo několik předchozích vlád zavést. Hlavně pravicová ODS a podobná seskupení, ale nikdy se to nepodařilo uskutečnit. Jediný pokus částečně zavedené reformy se podařil Nečasovi s Kalouskem, kteří zavedli druhý pilíř, ale stálo je to vládní posty. Stalo se, že vláda padla z jiných důvodů, po ní přišla vláda Sobotkova s Babišem, jako ministrem financí. Ta, jako první opatření, tento pokus o změnu penzijního systému zrušila. K tomu je ještě nutno přidat poznámku: Druhý pilíř sociálního zabezpečení byl sice zrušen po změně vlády, ale byl od počátku odsouzen k zániku, protože sněmovna neschválila povinnou účast v pilíři, ale pouze dobrovolnou. Tím byl záměr zlikvidován hned v počátku, protože málo Čechů vydá vlastní peníze, když nemusí. Nikdo o tom už dál nikdy nemluvil, stejně jako o zrušených poplatcích u lékařů. Po rozhovorech s lidmi, kteří tomu rozumí, levicového i pravicového zaměření, jsem dospěl názoru, že Penzijní systém je pro evropské obyvatelstvo, zvyklé na masivní sociální zabezpečení, absolutně nepřijatelný. Funguje jedině v Americe, a i tam už uvažuji o tom, že ho zruší a nahradí systémem solidárním. Přibývá tam totiž lidí, kteří dojdou až do věku, kdy nemohou pracovat, jsou bez prostředků a nemají ani důchod, ani úspory. Tím pádem jsou stejně vydáni na milost státu, který je buď nějak nakrmí, nebo je nechá umřít.

U nás se situace vyvinula tak, že současná vláda pětikoalice, nebo dnes už čtyřkoalice, nechala schválit nějaké parametrické změny solidárního systému, hlavně prodloužení odchodu do důchodu a celé toto opatření s velkou pompou nazvali penzijní reformou. Ve skutečnosti to žádná reforma není a v tom spočívá jádro pudla. Nepravdivé a zkreslené informace, vyvolávající dojem oblbování veřejnosti, jak jsme ho znali za minulého režimu. To říkám já, jako člověk, jenž nefandí ani Babišovi, ani Okamurovi, ani Konečné. Já totiž kritizuji současnou vládu, protože jsem její volič a zastávám v podstatě jejich stanoviska, ovšem jejich způsob realizace správných záměru se mi krajině nelíbí a přibližuje se právě činnosti těch populistických stran. Druhou úvahou je:

Reforma soudnictví 

Nějaká pomazaná hlava vymyslela, že zločinec odsouzený k trestu odnětí svobody, se De facto nástupem do vězení pověsí na krk státu a ten, místo aby jeho odstraněním z veřejného prostoru těžil, musí naopak platit tři a půl tisíce denně za jeho pobyt za mřížemi. To je sice pravda, ale kdyby tady byl Masaryk, tak by ho ranila mrtvice z toho, jak nějaký debil dokáže smontovat morálku s penězi. Je všeobecně známo, že tyto pojmy jsou jako oheň a voda, nejdou dohromady a měřit morálku penězi, nebo peníze morálkou je samo o sobě nemravné. 

Nejde mi ani tak o to, jestli by nastala situace, že by se bohatí lidé vykoupili z vězení a chudáci by to šli odsedět. To je sice možná pravda, ale to není důležité. Podle mě je rozhodující, zdali je morální stát řízený lidmi s mravním kreditem a způsobem uvažování, jaký prokazují tvůrci tohoto návrhu. Ti ve svých pokleslých představách vychází z faktu, že když člověka nezavřou, bude pracovat, platit dluhy a stát ještě ušetří náklady na věznice. Na první pohled chytré, ale posléze zjistíte, že se jedná o zvrácenou myšlenku. Takový pragmatismus non plus ultra! Ten člověk má být potrestán odnětím svobody, takže dle mého názoru, jediným správným řešením je, pokud je věznic málo, postavit nové a také dobře zaplatit ty bachaře, protože sice nemusíme s nimi sedat k jednomu stolu, ani je nemusíme objímat, ale nutně je potřebujeme, chceme-li zachovat alespoň elementární pořádek ve státě. Otázka humanizace trestního řádu je úplně jiný level. Třetí absurditou je společenská záležitost, kterou jsem nazval:

Ukradená (nebo též zestátněná) koleda 

K této úvaze mě v závěru minulého roku přimělo humanitární bombardování veřejného informačního prostoru všemi sdělovacími prostředky, které s vítězným jásotem oznamovaly perfektní organizaci Tříkrálové sbírky. Na tři krále (o krok dále) se chodívalo na koledy. Byla to hlavně venkovská záležitost, kdy bezzemci, kteří přes léto pracovali u sedláků za minimální mzdu a trochu naturálního plnění, chodili v průběhu roku, v určitých termínech, vázaných zpravidla na církevní svátky, něco zazpívat, nebo přednášet svým chlebodárcům. Za to dostávali nějaký proviant, nebo malou odměnu, prostě něco, čím by si rozšířili svoje stravovací možnosti. Důležité to bylo hlavně v zimě, když už docházely zásoby z chalupnických políček. Když v určitém vývojovém stupni přestala být potřeba zajišťovat si základní potraviny touto skrytou žebrotou aktuální, stala se z koledy záležitost dětí. Ty si touto dobrovolnou a navýsost spontánní činnosti, kromě nějakých sladkostí, také vydělali pár korun, které potom utratily zpravidla zase za pamlsky. Někteří darebáci si samozřejmě koupili třebas cigarety, nebo alkohol, ale pořád to byla spontánní svobodná činnost dětí. Toto pole se zdálo být použitelné pro různé šíbry z řad funkcionářů nějakých neziskovek, církve, lidové strany, škol, nebo já nevím, koho ještě a ti vytvořili tuhý organizační rámec, jímž lidovou tradici ukradli dětem a zestátnili. Tak vznikla celostátní Tříkrálová sbírka, zaštiťující se bohulibými úmysly a poctivostí. 

Hlavní záminkou pro založení celostátní akce byly stížnosti, že někteří vychytralci chodí na koledy, vykládají, že to vybírají pro potřebné, nemocné a chudé. Přitom si výtěžek nechají pro svoji spotřebu. Funkcemi posvěcení regulátoři, kteří by neustále jenom všechno regulovali, komplikovali a znepřístupňovali, vymysleli právě tu Tříkrálovou sbírku. Já to hodnotím jako počínání totalitní, přestože to na první pohled tak nevypadá. Z dětí udělali cvičené opice, k nim postavili dozorce, nebo lépe dozorkyni, nějakou chuděru učitelku a ty děti zblbli natolik, že jakoby dobrovolně přednáší básně, nebo zpívají. Příspěvky vybírají do zapečetěné kasičky, kterou pak někdo otevře, někdo z ní ty peníze vydělá, někdo s těmi penězi manipuluje, a nakonec je nějak rozděluje. Já osobně mám velkou pochybnost, jestli se vybere v těch kasičkách tolik, aby to vůbec zaplatilo jenom prostou agendu s akcí spojenou. To nemluvím o tom, že se z toho určitě, jak bývá v českých a moravských kraji zvykem, nejméně polovina někde rozplyne. Neříkám, že by se rozkradla, ale ztratí se v písku pouště, nebo se to utopí v řece. 

Přiznám se, že já osobně mám problém s tímto nešvarem, který se najednou objevil, jako morová rána na těle demokratické společnosti. Jak mám reagovat, když koledníci zazvoní u dveří? Po úvaze jsem si určil obranný mechanismus. Otevřu dveře a koledníkům slušně řeknu, že tento způsob koledy neuznávám a ani na něj nepřispívám. Tím to pro mě skončí, zavřu dveře a jdu po svých. Zřejmě v tom případě platím za nějakého lakomého chlapa, ale s tou rolí už se bohužel musím nějak vypořádat. Další, už čtvrtou absurditu ve veřejném prostoru jsem nazval:

Daň z kořisti. 

V tomto odstavci bych rád pojednal o zákonu, kterým se upřednostní peněžité tresty před vězením. Je to stejná zvrácenost, jako instalace měření rychlosti v obcích za účelem dosažení zisku z vybraných pokut. Nemyslím tím vlastní záměr, ale zavrženíhodný způsob myšlení jeho autorů a jeho prezentaci veřejnosti. Návrh zákona, který pan ministr Blažek s velkou slávou neustále propaguje a snaží se připravit tak, aby prošel jak parlamentem, tak senátem a podepsal ho bez problémů i prezident. Pojednává o vězeňství v širším rozsahu, ale jak jsem pochopil, jeho hlavním cílem je změna trestních sazeb. Místo vězení dávat vyšší pokuty. Hlavně bohatým lidem, pochopitelně, protože na chudácích si nikdo nic nevezme. Ovšem rejpalové všeho druhu, kterých je ve společnosti přehršel, ze záměru vyvozují, že by skutečného změkčení trestních sazeb mohli bohatí lehce zneužívat. Budou páchat nemravnosti, nebo různé zločiny bílých límečků, pak si koupí odpustky a mohou páchat svoji svoji činnost dál. Na druhé straně ti, co peníze nemají, se samozřejmě nemohou vyplatit. To je ale zákonodárci jedno, protože od švorcáka, který nemá ani peníze, ani majetek, stát stejně nic nezíská, ať už to berete z kterékoliv stránky. Mainstreamový proud občanů, kteří trestnou činnost nepáchají, nezíská nic, ani když zůstanou pachatelé na svobodě, ani když jsou ve vězení. Ušetřit na vězeňství, které je velmi nákladné, je vcelku pochopitelně úvaha a lze takovou myšlenku podpořit, ovšem za určitých okolností, protože kouzlo vždycky spočívá v detailu. Jestli se dělá změna zákona jen to proto, aby stát ušetřil, případně získal finanční prostředky, tak se z principu jedná o nemravnou záležitost, protože trestní řád neslouží k výdělečné činnosti pro stát jako takový, ale umožňuje trestání viníků a tento fenomén se zde vytrácí. Je to podobné, jako pátá absurdita, k níž jsme právě dospěli.

Radary 

V přibývajícím počtu obcích se objevila nová móda. Měření rychlosti projíždějících automobilů za účelem získání finančních prostředků, jimiž starostové, se zvráceným viděním světa, hodlají dotovat rozpočty svých obcí. Radary nechávají instalovat na nejméně očekávaná místa, na příklad hned na začátek, nebo konec obce a trestají řidiče, i když překročí stanovenou padesátku o pouhý jeden kilometr. Přitom chybová tolerance běžného radaru jsou tři kilometry. Absurdita tohoto stavu se dá připodobnit k události, popisované v evangeliích, když Ježíš, po příchodu do Jeruzaléma, vyhnal kupčíky z chrámu, se slovy: 

„Jděte pryč z domu mého otce!“ 

V čem spočívá podobnost evangelijního příběhu s nestoudným zneužíváním opatření, jež mají vést ke zvýšení bezpečnosti veřejné dopravy v obcích? Hlavně v tom, že i Židé si ze svého chrámu udělali tržnici, v níž nabízeli všechno možné, od svíček po karabáče na otroky. Ježíš praktickým počinem jednoduše poukázal na mravní marasmus návštěvníků chrámu, kteří v takovém chování neviděli žádný rozpor. Zdálo se jim to být úplně v pořádku, že na největším piedestalu víry zní na jedné straně slovo boží a volání po vyšší mravní čistotě, ale současně se tam kšeftuje, podvádí a okrádá. Z tisku jsem se ještě dozvěděl, že někteří starostové zakládají na radarovou agendu obecní firmy. V nich představitelé obcí získají jednak pozice pro blízké osoby, jednak nový prostor pro korupci a s ní spojený finanční trativod. 

Slyšel jsem, že tyto nemravné praktiky chtějí politici dokonce nějakým způsobem uzákonit. Nevím, jestli se jim povede takový zákon protlačit do dopravního systému, ale doufám, že se najde více lidí, kteří budou mít pocit, že by se představitelé státní moci takto ke svým občanům chovat neměli. Nejenom chovat, ale hlavně myslet v intencích totálně zvrhlého pragmatismu, jenž z úředního molocha cáká jako hnis na všechny strany. 

Platy nepedagogických pracovníků

Po čase jsem se vrátil k psaní o absurditách v politickém a veřejném životě v roce 2024. Popsal jsem jich pět, teď vrcholí šestá a tu nemohu vynechat. Jde o již delší dobu probíranou a známou kauzu, jíž jsou platy nepedagogických pracovníků v základních školách. Zda jde i o školy střední nevím, ale hlavně je řeč o školách základních. Pod pojmem nepedagogický pracovník školy se rozumí školníci, kuchařky a uklízečky. Někteří účastníci diskuse by do této skupiny chtěli zařadit i asistenty, zaměstnávané v rámci inkluzivního vyučování, ovšem asistent pracuje se žákem, tudíž je to pedagogický pracovník. 

Pokud si dobře vzpomínám, původním záměrem popřevratové organizace školství, bylo převést kompletně základní školy do gesce obcí, které jsou ze zákona jejich zřizovateli. Tudíž už z principu jim patří péče o tato zařízení, včetně jejich personálu. Ne tak v České republice, protože zdejší ředitelé škol se nechali slyšet, že nehodlají tančit na plesech s manželkami starostů. Proto vytvořili politici hybrid, v němž se pedagogický sbor posunul do područí Ministerstva školství, potažmo zůstala zachována jakási forma okresních školských institucí, přestože okresy byly zrušeny. Toto uspořádání je samozřejmě z pohledu učitelů výhodnější, protože se tím vytvoří silnější úderná skupina osob se stejným zájmem, která může účinněji bojovat za plošné zvyšování platů, bez ohledu na kvalitu práce jednotlivého pedagoga. Tím se dá dosáhnout takového efektu, na nějž by nikdy nedosáhli, pokud by byli roztříštěni v obcích. Je to vlastně obdoba boje proletariátu proti kapitalistům, nebo držitelům moci, kdy se tito ubozí, špatně placení a ponižování intelektuálové, musí kolektivním bojem domoci svých práv. 

Ministr školství, Bek, věc vyřešil způsobem chytré horákyně. Převedl financování nepedagogických pracovníků na obce, jenže ty na to údajně nemají peníze, přestože je známo, že ze svého rozpočtu mají asi 180 miliard korun uložených v komerčních bankách, protože je nemají za co utratit. Ty peníze jim nacpaly vlády pánů Sobotky a Babiše, aby získaly co nejvíce příznivců své populistické politiky, čímž, mimo jiné, způsobily dosud nevídanou inflaci z nedávné doby. 

Opatření navrhované současnou vládou je však polovičaté, stejně jako téměř všechna předchozí, protože je vedena vystrašenou alibistickou snahou: Jen nešlápnout do h***a! Jak tahle nahá oblečená dopadne, nikdo neví, protože ministr Bek hodil před volbami zpátečku a posunul platnost tohoto rozhodnutí až po Novém roce 2026. Z čeho se budou platit nepedagogickým pracovníkům škol mzdy do konce roku 2025, ví Bůh, protože podle tvrzení opozice, peníze na tuto položku ve státním rozpočtu nejsou. Jako podporovatel liberální demokratické pravice musím konstatovat, že tato vláda pokračuje ve vyhnívačském stylu svého předsedy. Všechno dělá pozdě, protože se čeká, až problém vyhnije a polovičatě, aby se koza nažrala a vlk zůstal celý. To je k této tématice zatím vše.

Srdečně zdravím vás všechny, co jste vstoupili na informační stránku Vydavatelství Brázdil. Pokud patříte k lidem posedlým nutkavou potřebou zaznamenávat své myšlenky a literární formou je předávat ostatním lidem, bez ohledu na to, zda na tom vyděláte, pak jste na správném místě. Nejprve bych se rád představil. Jmenuji se František Brázdil a bydlím v České u Brna. Od mládí jsem tíhl k literatuře a historii, nejprve jako čtenář, později s nesmělými pokusy o vlastní tvorbu, ale podle hesla na úvodním motivu stránek, zkoušel jsem devatero řemesel a ke knihám jsem se vrátil až po odchodu z aktivního života. Nebylo to v obvyklém věku odchodu do penze, ale teprve potom, až jsem předal firmu a definitivně ukončil aktivní podnikání. Jak se ukáže na dalších řádcích, nic na světě není definitivní a definitivní není ani můj konec podnikání. Proč jsem se tedy rozhodl založit v pokročilém věku vlastní vydavatelství? Tento výraz jsem mimochodem zvolil záměrně, abych se nejen praktickou činností, ale i verbálně odlišil od mainstreamových nakladatelství, která usilují pouze o dosažení zisku. Přestože uznávám zákony trhu a chápu, že bez zisku nemůže ekonomický subjekt existovat, kšeftování s dílem lidského ducha se mi příčí. Tento stav totiž dlouhodobě vede k dehonestaci, vysávání a často i přímému okrádání novodobého otroka – autora. Já sám jsem si, se svými prvními dvěma romány, prošel tímto martýriem, připomínajícím něco mezi panoptikem a mučírnou. Na třetí román už jsem si založil vlastní vydavatelství. Protože jsem v předchozím období získal v knižní branži značné zkušenosti z obou stran barikády, rád se o ně podělím s autory, kteří začínají, nebo se točí ve stejném bludném kruhu jako jsem byl já.

První krok k navázání spolupráce s mým Vydavatelstvím je na straně autora a to, e-mailem na adresu: vydavatelstvi.brazdil@gmail.com projevit zájem o vydání knihy, nebo přimo poslat svůj rukopis s kontaktem a stručnými představami o formě a rozsahu požadovaných úkonů. Rukopis si přečtu a sdělím jednak své stanovisko, jednak další pravidla a podmínky spolupráce. Podotýkám, že nečestného jednání z mé strany se nemusí nikdo obávat. Že bych někomu ukradl námět, na to mám o sobě příliš dobré mínění. Co se týče platby, samozřejmě nemám žádné dotace, ani tak velký kapitál, abych mohl každý rukopis vydat na své náklady. Spolupráce se mnou probíhá tak, že rady, konzultace a ISBN poskytuji zdarma, za objednané práce účtuji 400 Kč za odpracovanou hodinu. Hlavně usiluji o to, aby se kniha nejen vytiskla, ale také prodávala. Za tím účelem provozuji e-shop, v němž prezentuji díla autorů, kteří splní níže uvedené podmínky a mají o prezentaci zájem. Na závěr mi dovolte malý příměr: Cesta za splněním vašeho snu, vydáním vlastní knihy, vede neznámou krajinou a pořád do kopce, stejně jako ta na obrázku nad titulem a je jen pro silné povahy. Břídilům a spekulantům ji v žádném případě nedoporučuji. Ačkoliv, charakter se zpravidla pozná až během pochodu. Já osobně přeji všem, kteří se na cestu za vlastní knihou vydají, pevnou vůli, dostatek sil a potřebnou kapičku štěstí (hlavně při prodeji vydané knihy).

Prezentaci a prodej vlastních knih nabízím i autorům, kteří nevydají svou knihu ve  Vydavatelství František Brázdil, ale mají zájem o zařazení do prodeje na těchto stránkách. Stačí k tomu splnit jedinou podmínku:

Autor nesmí být profesionálně zapojen do struktur literárního byznysu, nebo k psaní využívat svého věhlasu získaného jinak, než literární formou!

 František Brázdil