Na úvod svého rozjímání, jež lze bez nadsázky nazvat kšaftem neboli odkazem, považuji za nutné sdělit potenciálním čtenářkám a čtenářům následující: Jsem si vědom, že se opět vydávám na tenký led pochybností o správnosti, či smysluplnosti svého počínání, ale mé nutkání je silnější než logická úvaha. Proto tedy: „S chutí do toho!“

Jako se vším ve svém životě jsem i s literaturu z posice autora začal pozdě. Kromě pár nesmělých pokusů během aktivního života, vlastně až po odchodu na tak zvaný a mnohými vzývaný, odpočinek. Tento eufemisticky znějící výraz, jenž v představách mnohých znamená radostné vyvrcholení života, považuji já za odchod do říše totální bezvýznamnosti a zbytečnosti, pejorativně řečeno, čekárny na smrt. Z tohoto stavu se může člověk dostat jedině zahájením skutečných aktivit, ne nějakých kurzů pro seniory, nebo univerzit třetího věku a podobně nesmyslných konstruktů. Nepomůže ani jóga, ani zahrada, ani bezhlavé čundrování po světě. Na druhé straně je to příležitost začít vyvíjet smysluplné a naprosto individuální aktivity, protože nad člověkem nestojí žádný vedoucí, který by mu přikazoval co, jak a kdy má dělat, nebo naopak, co dělat nesmí. Je to krása, je to radost a navíc, v případě krachu vás zachrání od smrti hladem státní renta. Ještě považuji za nutné zmínit, že naší generaci rozhodujícím způsobem napomáhá ve smysluplných aktivitách třeskutý rozvoj techniky ve všech oblastech, jenž nastal po devětaosmdesátém roce. V praxi to vypadá tak, že činnost, na kterou jste před třiceti lety potřebovali fabriku, zvládne šikovný a přemýšlivý člověk doma, doslova na koleně. K tomu je dlužno přičíst i nesporné prodloužení života v relativně dobré kondici, zásluhou změny životního stylu většiny obyvatel a soustavně se zlepšující lékařskou péčí. Abych doktory moc nepřechválil, tak tento jev je opět způsoben hlavně rozvojem techniky. Co by mohl člověk chtít víc, že?

Když jsem v sedmašedesáti odešel na odpočinek, což bylo v mém případě spojeno i se změnou bydliště, stanovil jsem si šest zájmových okruhů, které mi z nové situace automaticky vyplynuly a jimž jsem věnoval většinu svého času. Vnoučata, dům, zahrada, pes, les a manželka, podotýkám, v libovolném pořadí. Jenže, když jsem provedl práce spojené se zabydlením, což trvalo asi půl roku, zjistil jsem, že těch šest okruhů je málo a že mi něco chybí. Přemýšlel jsem, jak s tím nepříjemným pocitem naložit, až jsem dospěl k rozhodnutí, vrátit se k největší lásce svého dětství a mládí, k literatuře. Tentokrát však z druhého břehu, ne jako fanatický čtenář, ale jako zarputilý autor. Tak vznikl můj sedmý zájmový okruh. Aby to bylo kompletní, musím ještě přidat pupeční šňůru, jíž jsem spojen s firmou, kterou jsem založil a dvacet dva let vedl. Předal jsem ji své pokračovatelce v rodové linii, takovou malou pragmatickou sankcí. Výsledkem je skutečnost, že když se firmě nedaří, jsem nemocen, takže přeneseně vzato, za svůj relativně dobrý zdravotní stav vděčím své nástupkyni.

Za dvanáct let jsem napsal tři romány a první díl autobiografie. Jako každý maniak jsem toužil napsat rozsáhlou čtyřgenerační ságu, ale po zralé úvaze jsem na sebe aplikoval své oblíbené rčení ze začátků svobodného podnikání, jenž znělo:

„Každý nemůže vylézt na Kilimandžáro, každý nemůže dělat ve firmě B***il!“ Zlom nastal v okamžiku, když jsem realisticky zvážil svoje možnosti a snění o veledíle ukončil parafrází na předchozí rčení:

„Každý nemůže napsat Ságu rodu Forsytů, Vojnu a mír, nebo Hrozny hněvu. I na takový Tichý Don musel sedět Šolochov deset let v gulagu!“

Když jsem tuto vizi, koncem roku 2024, definitivně přijal, dopisoval jsem zrovna třetí díl Podnikání bez dotací a stál před stěžejní otázkou: Co dál? Co budu dělat po zbytek života? Čím zaplním vyprázdněný prostor svého tvůrčího nutkání? Pak jsem si uvědomil, že mám v počítači několik desítek krátkých textů, z různých fází života, protože i rukopisy z předpočítačové éry jsem, jako správný pečlivouš, digitalizoval. Když k tomu přidám vybrané záznamy ze své milované Willow, mám dostatek materiálu na knihu, jen k tomu musím dopsat tu vomáčku, která to všechno spojuje. Myslel jsem si, že takovou prkotinu zvládnu jedna dvě, ale ukázalo se, že to nebude tak jednoduché, jak to vypadalo. U mě to ostatně není nic nového. Obvykle to, co naplánuji na odpoledne, trvá v reálu tři dny a musím přitom překonat naprosto nepředvídatelné překážky. Přesně podle rčení: „Cíle se plní, ale člověk se nadře."

Takže mám zařazeno sedmnáct příběhů ze čtyřiceti a po třetí předělávám průvodní text. Nazval jsem ho Rozjímání a bude propojovat povídky a příběhy, pokud možno humorné, ale každopádně absurdní, opepřené špetkami ironie, fabulace a romantiky. Některé příběhy jsem letmo zaznamenával, jiné se jen usazovaly někde v nitru mého podvědomí a teď se objevují, upravené působením fantazijního automatu, který je mi vyšší mocí dovoleno používat. Proto není nutno brát vše napsané úplně vážně, ale s pochopením pro nadsázku a nadhled.  

Pro začátek jsem vybral rozjímání o významu věcí, ale teď sedím, ve své ranní tvůrčí hodince u počítače a přemýšlím, nejen kde začít, ale jak celý soubor pojmout a konstruovat. Původně jsem měl představu, že vyprávění bude spontánní a neřízené, že budu řadit příběhy a povídky bez ladu a skladu za sebe a mezitím plácat, co mně slina přinese na jazyk. Když ale mám podle takového schématu začít, cítím, že to není ono. Přestože se jedná o soubor absurdních příběhů, moje psychika a dosavadní životní styl nekompromisně vyžadují řád a systém! Spontaneita je vynikající vlastnost, ale musíte ji držet na opratích základního pořádku. Jinak vznikne chaos a ten, když vyústí do anarchie, znamená konec světa, alespoň toho, který známe. Bolševici také museli v průběhu občanské války zlikvidovat všechny spojence, co chtěli dělat světovou revoluci. Pod vedením Stalina nakonec došlo i na otce revoluce Trockého a kdyby Lenin včas neumřel na syfilis, zřejmě by stejný osud potkal i jeho.

To jsem však již poněkud odbočil, takže se ukázním a vrátím se zpět k našemu vyprávění. Jen bych ještě podotkl pár slov k zamýšlenému titulu knihy. Název KECY mi připadá pro muže v seniorním věku jako nejpříhodnější. Předpona Vor naznačuje, že ač jsem drahně let na odpočinku, vstávám před šestou a uléhám kolem jedenácté večer. Celý den, kromě přestávek na jídlo, večerního sledování zpráv, případně občasného relaxačního posezení u některého více méně stupidního seriálu, se věnuji svým sedmi zájmovým okruhům, přičemž práci pro moji bývalou firmu mezi ně nepočítám. (Al) v podtitulu znamená, že fenomén alkoholu hrál v různých obdobích mého života určitou roli a škrtnutí vyjadřuje, že jsem sice svedl s tímto démonem úspěšnou celoživotní bitvu, ale přesto mám občas chuť na panáka.

 

 

Na sedmou ráno jedu k mé osobní lékařce. Vlastně ani ne k lékařce, protože ta tak brzy neordinuje, ale na odběr krve. Jsem totiž slabý diabetik. Na štěstí vystačím s prášky. Píchat inzulín si zatím nemusím. Každého čtvrt roku však musím na kontrolu, které odběr krve předchází. Jedu samozřejmě autem, protože ordinace se nachází v jiné čtvrti, než bydlím a já ani nevím, jak bych se tam veřejnou dopravou dostal. Naštěstí jsem našel místo na zaparkování po straně vozovky, která se vine kolem tichého náměstí, jehož středem je park se vzrostlými stromy a dětským hřištěm. Taková oáza klidu uprostřed města. Ordinace je hned za rohem. No, nádhera. Libuji si, jak mě to pěkně vyšlo. Úplná idyla. Vlastní odběr krve byl otázkou několika málo minut. Zručná, usměvavá sestřička, pár přátelských frází a hotovo.

Vracím se domů, zapnu rádio a najednou zvoní mobil. Nevím jak vy, ale já se vždycky trochu leknu, když mi ta malá bestie neočekávaně zazvoní. A pak, víte, jak je to s tím telefonováním v autě. Za prvé je to pod hrozbou drakonické pokuty zakázáno, za druhé mám mobil v nemožné telefonní kapse v bundě a trvá celou věčnost, než se k aparátu dostanu. Idyla je pryč, jsem rozhozen. Než vytáhnu mobil, zvonění ustane. Zastavuji u chodníku a volám zpět. Na druhém konci pomyslného drátu se ozve sestřička z ordinace, ze které jsem před pár minutami odjel.

„Promiňte, pane, ale já jsem zapomněla odebrat krev ještě do jedné zkumavky. Mám jich tentokrát brát šest a vzala jsem jen pět. Můžete se, prosím vás, vrátit?“ Jako ukázněný pacient obracím auto a jedu zpět. Mobil bezmyšlenkovitě odkládám na sedadlo vedle řidiče. Moje parkovací místo je naštěstí ještě prázdné. Zastavuji, vystupuji z auta a jdu do ordinace. Mobil zůstává na sedadle.

Při cestě do ordinace procházím kolem malé prodejny potravin, zjevně nevalné úrovně. Prodejnička se nachází na rohu náměstí a ulice, do které vcházím. Přímo u jejich pootevřených dveří jsem si všiml člověka, který právě vychází ven. Nikterak zvlášť si ho neprohlížím, ale již na první pohled vypadá ten člověk podezřele. Muž střední postavy, neurčitého věku, neoholený, tmavé slepené vlasy. Na sobě má obnošenou koženkovou bundu a tmavé kalhoty připomínající umělohmotné tepláky někde ze stánku. Pod bundou vykukuje vytahané černé triko a na nohou má domácí trepky, nebo sandály, lidově zvané kristusky. Před obchodem se zastaví a rozbaluje balíček cigaret. Nevypadá, že by se chystal někam do práce. „Asi nějaký povaleč,“ vyřknu v duchu rychlý soud a dál se tím nezabývám.

V ordinaci vyřídím potřebné a jdu zpátky k autu. Podezřelé individuum právě prochází kolem mého vozu a blíží se k rohu další ulice na druhém konci náměstí. Otevírám auto a hledám mobil, na sedadle. Není tam! Dívám se za sedadlo, před sedadlo, šátrám mezi sedadly a pod sedadlem, telefon nikde. Zmocnila se mě panika. Všichni vědí, co je to za katastrofu, když ztratíte mobil. A ještě horší je, když vám ho někdo ukradne zapnutý. V hlavě se mi vybavují příběhy, kdy zloději volají s kradeným přístrojem do Austrálie, nebo do Kanady a než aparát stihnete zablokovat, protelefonují desetitisíce. Nebo ho použijí k páchání trestné činnosti. Běžím za roh, kde před okamžikem zmizel ten podezřelý chlap. Nikde ho však nevidím. Pravděpodobně již zašel do některého z domovních vchodů. Procházím rychlým krokem ulicí směrem od místa, kde mám zaparkováno auto a prohlížím výklenky u vchodových dveří jednotlivých domů. Ve třetím, nebo čtvrtém žudru jsem ho zahlédl. Stojí na schodku, zády ke dveřím a pokuřuje. Přistupuji k němu a spustím hlasem policejního vyšetřovatele:

„Pane, vy jste šel od obchodu kolem parku. Neviděl jste někoho támhle v tom červeném autě? Nemotal se tam někdo okolo? Mně se totiž z něho před chvílí ztratil mobil.“

„Né, tam nikdo nebyl,“ odpovídá to individuum nejistým hlasem, „tam šla jenom nějaká tlustá ženská se psem. Akorát si zapalovala cigaretu a šla do parku. Jinak tam nikdo nebyl.“

„Vy jste v tom autě nebyl?“ Zesiluji hlas. „Nemáte ten telefon vy?“ Kdyby mě takto někdo bezdůvodně obvinil, velmi by se mě to dotklo. Pravděpodobně bych začal řvát a možná bych se pokusil takového verbálního agresora inzultovat. Ne tak tento muž. Nejen, že se neuráží, ale dokonce přijímá roli viníka a chabě se hájí:

„Já jsem tam vopravdu nebyl a žádnej telefon nemám, vopravdu ne, věřte mně. Můžete si mě prohledat.“ Slova pronáší vystrašeným hlasem a při tom třese bundou i kalhotami a ukazuje mně prázdné kapsy. Stojím, koukám na něho a nevím, co v tom okamžiku počít. Mám ho chytit za límec a odvléct na policejní služebnu? Co jim tam řeknu? Že nemůžu najít mobil? Nejspíš by se mi vysmáli, ale možná i obvinili z křivého nařčení. Jako řádný občan, jehož názory jsou mnoho let formovány nezávislými sdělovacími prostředky, jsem přesvědčen o tom, že české orgány činné v trestním řízení stojí vždycky spíš na straně pachatelů než na straně poškozených. Po chvíli přemýšlení se otáčím a beze slova odcházím k autu.

Auto odemykám dálkovým ovladačem, mechanicky otevírám dveře spolujezdce a první, co mi padne do oka je můj mobil. Leží si netečně na plastovém krytu mezi sedadlem a dveřmi. Nic netuší o emocích, které se mnou posledních deset minut cloumaly. Je to jediné místo, kam jsem se při první horečné prohlídce nepodíval. Cítím se, jako by mě někdo veřejně zpohlavkoval. Vybíhám na roh ulice a hledám toho člověka, abych se mu omluvil. Už tam není. Po cestě k autu potkávám tlustou ženskou. S cigaretou v hubě a se psem na vodítku vychází z parku. Dokonce ani nelhal.

 

Glosa 1: Už před téměř sto lety zpíval Voskovec s Werichem, že: „Šaty dělaj člověka!“ zdá se, že se na tom dodnes nic nezměnilo. Jen jsem jako rodilý rebel a milovník outsiderů nepředpokládal, že budu stát na druhé straně barikády.

Sed ut perspiciatis unde omnis iste natus error sit voluptatem accusantium doloremque laudantium totam rem aperiam.

V závěru loňského a na počátku letošního roku jsem zaznamenal šest absurdit ve veřejném prostoru, o něž bych se rád podělil s náhodnými návštěvníky mých internetových stránek a také se zájemci na sociální síti Substack. Ten je ovšem americký. Nepohrdl bych sice větším českým publikem, ale současná demokratická společnost, plná na slovo vzatých odborníků a profesionálů, větší prostor amatérům a laikům jen nerada poskytuje. Původně jsem chtěl psát o každé absurditě zvlášť, ale teď, když vidím, kolik se jich za uplynulý rok nahromadilo, rozhodl jsem se zařadit je všechny do jedné obsáhlejší stati. První úvahu jsem nazval:

 

Penzijní reforma 

V poslední době se o ní opět hodně mluví. Jurečkovo ministerstvo ji navrhlo, vláda, obě sněmovny i prezident ji, přes velký odpor opozice, schválily. Podle vládních politiků udrží reformovaný penzijní systém minimálně pět let vyrovnanou bilanci. Vypadá to, že máme vystaráno. Ovšem jako vždy, kouzlo, nebo také čert, spočívá v detailech. V tomto případě opět v názvosloví.

Od devadesátých let minulého století nás politici a různí odborníci přesvědčují, že reálně existují pouze dva systémy solidární a penzijní, které zajišťují, že člověk, jenž už nemůže pracovat, nepůjde o žebrácké hůlce. Solidární spočívá v tom, že mladí pracují a platí na staré, kteří nepracují a berou důchod. Tento systém nemůže zkrachovat, protože pokud padne do minusových čísel, doplatí se manko ze státního rozpočtu a jede se dál. Jedině snad v případě, když zkrachuje celý peněžní systém státu, což se ovšem stát může, ale i v tom případě si stát může vypůjčit. Samozřejmě záleží na tom, za jakých podmínek. V současnosti zřejmě tato krajní varianta nehrozí, ale omezení jiných výdajů, na příklad veřejných investic, určitě ano. Penzijní systém spočívá v tom, že si člověk v průběhu života ukládá část svého výdělku u některé, státem pověřené banky a ta mu pak z našetřené sumy vyplácí důchod. Zde ovšem hrozí nebezpečí, že se banka dostane do insolvence, a klient do situace, kdy má stáří na krku a peníze jsou, fuč. 

Problém je v tom, že právě penzijní systém chtělo několik předchozích vlád zavést. Hlavně pravicová ODS a podobná seskupení, ale nikdy se to nepodařilo uskutečnit. Jediný pokus částečně zavedené reformy se podařil Nečasovi s Kalouskem, kteří zavedli druhý pilíř, ale stálo je to vládní posty. Stalo se, že vláda padla z jiných důvodů, po ní přišla vláda Sobotkova s Babišem, jako ministrem financí. Ta, jako první opatření, tento pokus o změnu penzijního systému zrušila. K tomu je ještě nutno přidat poznámku: Druhý pilíř sociálního zabezpečení byl sice zrušen po změně vlády, ale byl od počátku odsouzen k zániku, protože sněmovna neschválila povinnou účast v pilíři, ale pouze dobrovolnou. Tím byl záměr zlikvidován hned v počátku, protože málo Čechů vydá vlastní peníze, když nemusí. Nikdo o tom už dál nikdy nemluvil, stejně jako o zrušených poplatcích u lékařů. Po rozhovorech s lidmi, kteří tomu rozumí, levicového i pravicového zaměření, jsem dospěl názoru, že Penzijní systém je pro evropské obyvatelstvo, zvyklé na masivní sociální zabezpečení, absolutně nepřijatelný. Funguje jedině v Americe, a i tam už uvažuji o tom, že ho zruší a nahradí systémem solidárním. Přibývá tam totiž lidí, kteří dojdou až do věku, kdy nemohou pracovat, jsou bez prostředků a nemají ani důchod, ani úspory. Tím pádem jsou stejně vydáni na milost státu, který je buď nějak nakrmí, nebo je nechá umřít.

U nás se situace vyvinula tak, že současná vláda pětikoalice, nebo dnes už čtyřkoalice, nechala schválit nějaké parametrické změny solidárního systému, hlavně prodloužení odchodu do důchodu a celé toto opatření s velkou pompou nazvali penzijní reformou. Ve skutečnosti to žádná reforma není a v tom spočívá jádro pudla. Nepravdivé a zkreslené informace, vyvolávající dojem oblbování veřejnosti, jak jsme ho znali za minulého režimu. To říkám já, jako člověk, jenž nefandí ani Babišovi, ani Okamurovi, ani Konečné. Já totiž kritizuji současnou vládu, protože jsem její volič a zastávám v podstatě jejich stanoviska, ovšem jejich způsob realizace správných záměru se mi krajině nelíbí a přibližuje se právě činnosti těch populistických stran. Druhou úvahou je:

 

Reforma soudnictví 

Nějaká pomazaná hlava vymyslela, že zločinec odsouzený k trestu odnětí svobody, se De facto nástupem do vězení pověsí na krk státu a ten, místo aby jeho odstraněním z veřejného prostoru těžil, musí naopak platit tři a půl tisíce denně za jeho pobyt za mřížemi. To je sice pravda, ale kdyby tady byl Masaryk, tak by ho ranila mrtvice z toho, jak nějaký debil dokáže smontovat morálku s penězi. Je všeobecně známo, že tyto pojmy jsou jako oheň a voda, nejdou dohromady a měřit morálku penězi, nebo peníze morálkou je samo o sobě nemravné. 

Nejde mi ani tak o to, jestli by nastala situace, že by se bohatí lidé vykoupili z vězení a chudáci by to šli odsedět. To je sice možná pravda, ale to není důležité. Podle mě je rozhodující, zdali je morální stát řízený lidmi s mravním kreditem a způsobem uvažování, jaký prokazují tvůrci tohoto návrhu. Ti ve svých pokleslých představách vychází z faktu, že když člověka nezavřou, bude pracovat, platit dluhy a stát ještě ušetří náklady na věznice. Na první pohled chytré, ale posléze zjistíte, že se jedná o zvrácenou myšlenku. Takový pragmatismus non plus ultra! Ten člověk má být potrestán odnětím svobody, takže dle mého názoru, jediným správným řešením je, pokud je věznic málo, postavit nové a také dobře zaplatit ty bachaře, protože sice nemusíme s nimi sedat k jednomu stolu, ani je nemusíme objímat, ale nutně je potřebujeme, chceme-li zachovat alespoň elementární pořádek ve státě. Otázka humanizace trestního řádu je úplně jiný level. Třetí absurditou je společenská záležitost, kterou jsem nazval:

 

Ukradená (nebo též zestátněná) koleda 

K této úvaze mě v závěru minulého roku přimělo humanitární bombardování veřejného informačního prostoru všemi sdělovacími prostředky, které s vítězným jásotem oznamovaly perfektní organizaci Tříkrálové sbírky. Na tři krále (o krok dále) se chodívalo na koledy. Byla to hlavně venkovská záležitost, kdy bezzemci, kteří přes léto pracovali u sedláků za minimální mzdu a trochu naturálního plnění, chodili v průběhu roku, v určitých termínech, vázaných zpravidla na církevní svátky, něco zazpívat, nebo přednášet svým chlebodárcům. Za to dostávali nějaký proviant, nebo malou odměnu, prostě něco, čím by si rozšířili svoje stravovací možnosti. Důležité to bylo hlavně v zimě, když už docházely zásoby z chalupnických políček. Když v určitém vývojovém stupni přestala být potřeba zajišťovat si základní potraviny touto skrytou žebrotou aktuální, stala se z koledy záležitost dětí. Ty si touto dobrovolnou a navýsost spontánní činnosti, kromě nějakých sladkostí, také vydělali pár korun, které potom utratily zpravidla zase za pamlsky. Někteří darebáci si samozřejmě koupili třebas cigarety, nebo alkohol, ale pořád to byla spontánní svobodná činnost dětí. Toto pole se zdálo být použitelné pro různé šíbry z řad funkcionářů nějakých neziskovek, církve, lidové strany, škol, nebo já nevím, koho ještě a ti vytvořili tuhý organizační rámec, jímž lidovou tradici ukradli dětem a zestátnili. Tak vznikla celostátní Tříkrálová sbírka, zaštiťující se bohulibými úmysly a poctivostí. 

Hlavní záminkou pro založení celostátní akce byly stížnosti, že někteří vychytralci chodí na koledy, vykládají, že to vybírají pro potřebné, nemocné a chudé. Přitom si výtěžek nechají pro svoji spotřebu. Funkcemi posvěcení regulátoři, kteří by neustále jenom všechno regulovali, komplikovali a znepřístupňovali, vymysleli právě tu Tříkrálovou sbírku. Já to hodnotím jako počínání totalitní, přestože to na první pohled tak nevypadá. Z dětí udělali cvičené opice, k nim postavili dozorce, nebo lépe dozorkyni, nějakou chuděru učitelku a ty děti zblbli natolik, že jakoby dobrovolně přednáší básně, nebo zpívají. Příspěvky vybírají do zapečetěné kasičky, kterou pak někdo otevře, někdo z ní ty peníze vydělá, někdo s těmi penězi manipuluje, a nakonec je nějak rozděluje. Já osobně mám velkou pochybnost, jestli se vybere v těch kasičkách tolik, aby to vůbec zaplatilo jenom prostou agendu s akcí spojenou. To nemluvím o tom, že se z toho určitě, jak bývá v českých a moravských kraji zvykem, nejméně polovina někde rozplyne. Neříkám, že by se rozkradla, ale ztratí se v písku pouště, nebo se to utopí v řece. 

Přiznám se, že já osobně mám problém s tímto nešvarem, který se najednou objevil, jako morová rána na těle demokratické společnosti. Jak mám reagovat, když koledníci zazvoní u dveří? Po úvaze jsem si určil obranný mechanismus. Otevřu dveře a koledníkům slušně řeknu, že tento způsob koledy neuznávám a ani na něj nepřispívám. Tím to pro mě skončí, zavřu dveře a jdu po svých. Zřejmě v tom případě platím za nějakého lakomého chlapa, ale s tou rolí už se bohužel musím nějak vypořádat. Další, už čtvrtou absurditu ve veřejném prostoru jsem nazval:

 

Daň z kořisti. 

V tomto odstavci bych rád pojednal o zákonu, kterým se upřednostní peněžité tresty před vězením. Je to stejná zvrácenost, jako instalace měření rychlosti v obcích za účelem dosažení zisku z vybraných pokut. Nemyslím tím vlastní záměr, ale zavrženíhodný způsob myšlení jeho autorů a jeho prezentaci veřejnosti. Návrh zákona, který pan ministr Blažek s velkou slávou neustále propaguje a snaží se připravit tak, aby prošel jak parlamentem, tak senátem a podepsal ho bez problémů i prezident. Pojednává o vězeňství v širším rozsahu, ale jak jsem pochopil, jeho hlavním cílem je změna trestních sazeb. Místo vězení dávat vyšší pokuty. Hlavně bohatým lidem, pochopitelně, protože na chudácích si nikdo nic nevezme. Ovšem rejpalové všeho druhu, kterých je ve společnosti přehršel, ze záměru vyvozují, že by skutečného změkčení trestních sazeb mohli bohatí lehce zneužívat. Budou páchat nemravnosti, nebo různé zločiny bílých límečků, pak si koupí odpustky a mohou páchat svoji svoji činnost dál. Na druhé straně ti, co peníze nemají, se samozřejmě nemohou vyplatit. To je ale zákonodárci jedno, protože od švorcáka, který nemá ani peníze, ani majetek, stát stejně nic nezíská, ať už to berete z kterékoliv stránky. Mainstreamový proud občanů, kteří trestnou činnost nepáchají, nezíská nic, ani když zůstanou pachatelé na svobodě, ani když jsou ve vězení. Ušetřit na vězeňství, které je velmi nákladné, je vcelku pochopitelně úvaha a lze takovou myšlenku podpořit, ovšem za určitých okolností, protože kouzlo vždycky spočívá v detailu. Jestli se dělá změna zákona jen to proto, aby stát ušetřil, případně získal finanční prostředky, tak se z principu jedná o nemravnou záležitost, protože trestní řád neslouží k výdělečné činnosti pro stát jako takový, ale umožňuje trestání viníků a tento fenomén se zde vytrácí. Je to podobné, jako pátá absurdita, k níž jsme právě dospěli.

 

Radary 

V přibývajícím počtu obcích se objevila nová móda. Měření rychlosti projíždějících automobilů za účelem získání finančních prostředků, jimiž starostové, se zvráceným viděním světa, hodlají dotovat rozpočty svých obcí. Radary nechávají instalovat na nejméně očekávaná místa, na příklad hned na začátek, nebo konec obce a trestají řidiče, i když překročí stanovenou padesátku o pouhý jeden kilometr. Přitom chybová tolerance běžného radaru jsou tři kilometry. Absurdita tohoto stavu se dá připodobnit k události, popisované v evangeliích, když Ježíš, po příchodu do Jeruzaléma, vyhnal kupčíky z chrámu, se slovy: 

„Jděte pryč z domu mého otce!“ 

V čem spočívá podobnost evangelijního příběhu s nestoudným zneužíváním opatření, jež mají vést ke zvýšení bezpečnosti veřejné dopravy v obcích? Hlavně v tom, že i Židé si ze svého chrámu udělali tržnici, v níž nabízeli všechno možné, od svíček po karabáče na otroky. Ježíš praktickým počinem jednoduše poukázal na mravní marasmus návštěvníků chrámu, kteří v takovém chování neviděli žádný rozpor. Zdálo se jim to být úplně v pořádku, že na největším piedestalu víry zní na jedné straně slovo boží a volání po vyšší mravní čistotě, ale současně se tam kšeftuje, podvádí a okrádá. Z tisku jsem se ještě dozvěděl, že někteří starostové zakládají na radarovou agendu obecní firmy. V nich představitelé obcí získají jednak pozice pro blízké osoby, jednak nový prostor pro korupci a s ní spojený finanční trativod. 

Slyšel jsem, že tyto nemravné praktiky chtějí politici dokonce nějakým způsobem uzákonit. Nevím, jestli se jim povede takový zákon protlačit do dopravního systému, ale doufám, že se najde více lidí, kteří budou mít pocit, že by se představitelé státní moci takto ke svým občanům chovat neměli. Nejenom chovat, ale hlavně myslet v intencích totálně zvrhlého pragmatismu, jenž z úředního molocha cáká jako hnis na všechny strany. 

 

Platy nepedagogických pracovníků

Po čase jsem se vrátil k psaní o absurditách v politickém a veřejném životě v roce 2024. Popsal jsem jich pět, teď vrcholí šestá a tu nemohu vynechat. Jde o již delší dobu probíranou a známou kauzu, jíž jsou platy nepedagogických pracovníků v základních školách. Zda jde i o školy střední nevím, ale hlavně je řeč o školách základních. Pod pojmem nepedagogický pracovník školy se rozumí školníci, kuchařky a uklízečky. Někteří účastníci diskuse by do této skupiny chtěli zařadit i asistenty, zaměstnávané v rámci inkluzivního vyučování, ovšem asistent pracuje se žákem, tudíž je to pedagogický pracovník. 

Pokud si dobře vzpomínám, původním záměrem popřevratové organizace školství, bylo převést kompletně základní školy do gesce obcí, které jsou ze zákona jejich zřizovateli. Tudíž už z principu jim patří péče o tato zařízení, včetně jejich personálu. Ne tak v České republice, protože zdejší ředitelé škol se nechali slyšet, že nehodlají tančit na plesech s manželkami starostů. Proto vytvořili politici hybrid, v němž se pedagogický sbor posunul do područí Ministerstva školství, potažmo zůstala zachována jakási forma okresních školských institucí, přestože okresy byly zrušeny. Toto uspořádání je samozřejmě z pohledu učitelů výhodnější, protože se tím vytvoří silnější úderná skupina osob se stejným zájmem, která může účinněji bojovat za plošné zvyšování platů, bez ohledu na kvalitu práce jednotlivého pedagoga. Tím se dá dosáhnout takového efektu, na nějž by nikdy nedosáhli, pokud by byli roztříštěni v obcích. Je to vlastně obdoba boje proletariátu proti kapitalistům, nebo držitelům moci, kdy se tito ubozí, špatně placení a ponižování intelektuálové, musí kolektivním bojem domoci svých práv. 

Ministr školství, Bek, věc vyřešil způsobem chytré horákyně. Převedl financování nepedagogických pracovníků na obce, jenže ty na to údajně nemají peníze, přestože je známo, že ze svého rozpočtu mají asi 180 miliard korun uložených v komerčních bankách, protože je nemají za co utratit. Ty peníze jim nacpaly vlády pánů Sobotky a Babiše, aby získaly co nejvíce příznivců své populistické politiky, čímž, mimo jiné, způsobily dosud nevídanou inflaci z nedávné doby. 

Opatření navrhované současnou vládou je však polovičaté, stejně jako téměř všechna předchozí, protože je vedena vystrašenou alibistickou snahou: Jen nešlápnout do h***a! Jak tahle nahá oblečená dopadne, nikdo neví, protože ministr Bek hodil před volbami zpátečku a posunul platnost tohoto rozhodnutí až po Novém roce 2026. Z čeho se budou platit nepedagogickým pracovníkům škol mzdy do konce roku 2025, ví Bůh, protože podle tvrzení opozice, peníze na tuto položku ve státním rozpočtu nejsou. Jako podporovatel liberální demokratické pravice musím konstatovat, že tato vláda pokračuje ve vyhnívačském stylu svého předsedy. Všechno dělá pozdě, protože se čeká, až problém vyhnije a polovičatě, aby se koza nažrala a vlk zůstal celý. To je k této tématice zatím vše.

Tyto záznamy jsem spatra nadiktoval poté, co se nový americký prezident ujal své funkce a zahájil, svým vlastním stylem a bez ohledu na spojence, jednání s Putinem o ukončení války na Ukrajině. Podotýkám, že informace k psaní svých aktuálních postřehů a závěrů čerpám pouze z veřejných sdělovacích prostředků. Kdo se o veřejnou problematiku zajímá, může si má, expresivně vyjádřená stanoviska přečíst a po určité době ověřit, jestli byly moje předpovědi správné, nebo jsem se mýlil. I mě samého by zajímal názor takového čtenáře. Děkuji za pozornost, kterou věnujete mým řádkům.

 

1. Ukrajina v bodě Z? (21. 2. 2025)

 

Od chvíle kdy začala válka na Ukrajině jsem jako rodilý romantik idealista sice stál na straně ukrajinského lidu a jejího prezidenta, ale přesto jsem při diskusích o vývoji situace vždycky kladl otázku, co je cílem této války a jaký cíl považuji Ukrajinci, případně jejich vedení, za adekvátní. Na to mně nikdy nikdo nedokázal odpovědět. Všude jen padaly buď kapitulantské názory, zatracující Ukrajinu, nebo nenávistné a šovinistické hlasy, žádající zničení Ruska, jako relevantní politické síly. Z pohledu historického romantismu chápu úsilí Ukrajinců o svéprávnost a suverenitu, na druhé straně existuje z téhož historického hlediska duální systém ve světě dvou velmocí, které si kolem sebe drží malé satelity, v určité formě podřízenosti. To znamená, že minimální požadavek je, nedovolit protistraně posilovat svoje pozice v těchto zemích. Jestli toto pravidlo bylo porušeno na Ukrajině, nevím. Zprávy o tom nejsou nikdy přesné, protože jsou zkreslené, respektive snaží se přesvědčit lidi o mínění nebo názoru těch, kteří tyto informace šíří. To znamená, že ani v demokratickém systému nejsou zaručeny objektivní informace. Nikdy jsem však nevěřil tomu, že tento stav může jediný člověk zvrátit, ale stalo se. 

Přišel prezident Ronald Trump, buran, který věří tomu, co vidí a mluví to co odpovídá jeho přesvědčení. Na pokrytecké evropské dámy a pány, kteří mluví pravdu jenom když se spletou, zapůsobil tento způsob jednání, jako obrovská sprcha. O novém prezidentovi USA si může každý myslet co chce, ale jedno je jisté. Jako realista a pragmatik s globálním přehledem, chce skutečně konflikt ukončit. To se o předchozím prezidentovi, Bidenovi, ani o evropských politicích říct nedalo. Trump si pro změnu postoje USA k zamrzlému evropskému konfliktu našel důvody, které jsou očividné už dávno a o nichž jsem mluvil na začátku konfliktu v roce 2022. 

Všichni, co dostali prostor v demokratických sdělovacích prostředcích, podporovali Ukrajinu a neustále proklamovali názor, že Rusko, jako historicky zvrhlý národ, musí být zahnáno do kouta a zničeno. Na podporu těchto zvrácených a rasismem zavánějících názorů hledali hrůzné až morbidní důvody, proč se musí národ tohoto typu nějakým způsobem zahnat do kouta, zašlapat a tak dále. Putina obžalovali v Haagu ze zločinů proti lidskosti, ale neuvědomili si, že porcují medvěda, který běhá po lese, protože souzení jsou poraženi a soudí je vítězové. Tak to bylo vždycky, je a bude. Tramp nastolil, nebo vymezil hranice diskuse okamžitě, jakmile pochopil skutečnou situaci. V první řadě prohlásil prezidenta Zelenského na diktátora, který nemá platný mandát od voličů. To je pravda, protože zákon, který si Ukrajina schválila, že po dobu války se volby nekonají, je účelový a v demokratickém státě nemůže odstát. I ten Putin se nechal vždycky zvolit. Sice podvodem, ale Zelenskému v podstatě nic nebránilo také udělat nějaký podvod. To je sice řešení ohavné a já na něm v žádném případě netrvám, ale ty to možnosti tady byly, protože teď je tady, jako hlavní argument, že prezident není legitimně zvolený. Za druhé Evropská unie nemůže zasednout k jednacímu stolu, protože to není stát, není to federace, není to ani konfederace, je to jenom unie. Nemá statut státního útvaru, jedná se pouze o konstrukt, vytvořený k dosažení určitého účelu. Evropská unie byla původně Společenství uhlí a oceli. Tam nebylo nic o společných státech a jediným nástrojem, kterým by vedení unie mohl přivézt zúčastněné vlády, nebo předsedy vlády k poslušnosti je, že když neposlechnou unijní doporučení, tak je musí nechat v Haagu odsoudit a potom jim můžou zarazit dotace. To je všechno. Nic jiného v pravomoci Ursuly von der Leyenové není. Takového partnera si Trump, jako výsostný pragmatik a realista, člověk, který je přesvědčen, že to, co hlásá, je vždycky pravda, nikdy nevybere. Všimněte si, že záměrně říkám: „Nehlásá pravdu!“ protože to nemusí pravda, ale je to pravda z jeho pohledu, a to je rozhodující. On stojí na piedestalu moci, on je nejvyšší představitel nejsilnějšího státu, tudíž nejsilnější muž světa, jehož pohled na věc, osobní názor na řešení problému a činy vždycky platí. Prozatímní vývoj situace svědčí o velkém Putinově vítězství, protože on dokázal, ve dvouhodinovém telefonátu Trumpa přesvědčit o své pravdě, a to se hned tak někomu nepodaří. Pokud se situace bude i nadále vyvíjet tímto směrem, stojí Zelenský proti minimálně polovině vlastního národa, proti Rusku i proti Spojeným státům americkým. Na své straně má pouze Evropu, ale ne celou, a ne jednotnou, protože jakmile skončí podpora USA, tak se EU rozštěpí na řadu názorových proudů a není páka, která by všechny přinutila konat jednotně, jedním směrem a se spojeným úsilím. Nic takového v Evropě není. Naopak, mezi jednotlivými státy mohou vznikat spory, nebo se budou vytahovat staré křivdy a různé hříchy minulosti. Situace se může se stát naprosto nepřehlednou a ztráta dotací nikoho nezastaví, protože ve vyhrocených situacích se na nějaké dotace nehraje. Podle mě z toho pro Zelenského vyplývá jediná možnost, protože jsem pochopil a utvrdil jsem se ve svém názoru, že jednání o míru může být, nebo určitě někdy bude, ale stoprocentně za jednacím stolem nezasedne proti Putinovi prezident Zelenský. Předpokládám, že to bude první podmínka ruské strany, že Zelenský tam nebude. To znamená, že když to teď Zelenský zapíchne a požádá o azyl, tak ho ještě Američani vezmou. Pokud to neudělá, budou ho muset vypudit násilím, nějakou metodou FBI, nebo CIA a pak mu určitě nebudou chtít poskytnout ani ten azyl. Která země ho potom vezme, to nevím. Snad Brazílie, nebo Turecko? Možná, ale pochybuji. Taky se může stát, že i ti lidé, kteří mu v současné době slouží, budou tolik toužit po dohodě s Ruskem, že ho sami odrovnají tak, jako Nikolu Šuhaje, nebo Jánošíka, takže je to vlastně hrdina, je to bohatýr. Jako milovník absurdit jsem vždycky s uspokojením hodnotil, že rusky mluvící Žid z Křivého Rohu, bojuje za svobodnou a nezávislou Ukrajinu.

 

 

2. Ukrajina (6. 3. 2025)

 

Tak a je to vyřízené! Válka o Ukrajinu skončila dříve, než mohl kdokoliv očekávat. Došlo k tomu snad ani ne týden poté, co se prezident Vladimír Zelenský pohádal s prezidentem Trumpem a s jeho viceprezidentem. Nejprve přijeli do New Yorku zjišťovat situaci a orodovat rádoby velcí mrňousové z Evropy, francouzský prezident Macron a anglický předseda vlády. Oba zjistili totéž. Stanovisko Spojených států, které bylo velmi pregnantně a jasně řečeno už předtím. Válka skončí, pokud Ukrajinci odevzdají veškerá práva na těžbu vzácných kovů Američanům a nebudou nazývat prezidenta Ruska Putina zločincem, vrahem a agresorem, jako doposud. Poté, co prezident Zelenský v Paříži, nebo ve Štrasburku, nebo kde to jednání vlastně bylo, zjistil, že Evropa sice stojí rétoricky při něm, že slibuje veškerou pomoc, ale v reálu pomoc v potřebném rozsahu neposkytne, pochopil úplně jasně, že vést osamoceně válku proti Rusku je nemožné.

 

 

3. Ukrajina (8. 3. 2025)

 

Deset let trvá invazní válka proti Ukrajině, z toho tři roky intenzivně Rusko na Ukrajinu útočí, ničí její infrastrukturu a vraždí obyvatelstvo. Spojené státy i Evropa celou dobu Ukrajinu podporují vojenskými dodávkami, různými materiálem, a hlavně ji podporují ideologicky. To znamená, že stojí na její straně, na rozdíl od spousty států z jiných světadílů, které buď vyčkávají, nebo situaci zneužívají. Zbytek zemí jen nevidí a nechce uznat, že Rusko páchá agresi proti suverénnímu státu, Ukrajině. 

Možná že Ukrajina udělala něco, co se Rusům nelíbí, ale to se ve vzájemných vztazích mezi státy občas stává. Možná nemusela Ukrajina zavést jazykový zákon, nemusela udělat jiné věci, ale každopádně by mělo být každému člověku jasné, že platí dohoda o poválečném uspořádání, jejíž klausule číslo jedna říká, že nikdo nebude násilím měnit stávající hranice států. Toto rozhodnutí je postaveno nad všechny historické a společenské důvody. Námitky, mluvící něco o Kozácích, s nimiž se Bohdan Chmelnický připojil k Rusku, boj proti Polákům, Turkům, Tatarům a bůhví komu, to vše je historie a podobnou historii mají všechny národy světa. To by mohli vystoupit Tataři a říct, že jim patří Rusko, protože tři sta let bylo Rusko pod tatarskou nadvládou. Také by mohli opět přijít Němci a prohlásit, že král Vladislav kdysi přijal v léno České království od Římského císaře. Rovněž by se mohla oprášit Bílá Hora a další a další události. To vše ale dnes už neplatí. Po druhé světové válce se rozhodlo, že nikdo nesmí násilím měnit hranice existujících států a padla!

Po zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem doznala situace značné eskalace. Nový prezident se postavil na stranu Ruska a prezidenta Putina, proti prezidentovi Zelenskému a Ukrajině. Postavil se tak veřejně, že se Rusové popadali za břicha radostí, ovšem Zelenský se nenechal a Evropa se postavila za něj a za Ukrajinu. Alespoň to zatím tak vypadá. Z tohoto pohledu vyplývá jediný možný vývoj situace. Pokud bude Evropská unie jednotná až na maďarského Orbána, který jednoznačně fandí Putinovi. Dokonce i Slovensko v čele s Ficem stojí na straně unie, takže dvacet šest zemí ze sedmadvaceti, chce Ukrajině pomáhat, a to dokonce i tím, že vyšle na Ukrajinu svoje vojáky. Podle mě může být toto odhodlání úspěšné pouze v jediném případě, a to tehdy, když Evropa přejde z unie, respektive z aliance na federaci. To znamená, že založí vertikální řízení jednotného státu, který může mít dvacet sedm variant v domácí politice, ale jen jednu společnou politiku zahraniční, obrannou, měnovou a také nějakou k zajištění páteřních komunikací. Ty jsou nezbytné k zajištění optimální dopravy v zájmu bezpečnosti soustátí. Jedině tehdy bude Evropa hrát roli na světovém fóru, jako nejsilnější stát už proto, že potenciál takového Evropského uskupení je mnohem větší než kteréhokoliv jiného státu. Domnívám se, že překonává i USA už proto, že má o víc než sto milionů obyvatel víc. Co z toho vyplývá pro občana voliče? Pro Boha svatého, jenom nevolit mírotvůrce, volající po míru za jakoukoliv cenu. Jsou to všechno Jidášové, nebo lépe Farizeové, kteří chtějí na troskách demokratické Ukrajiny naplnit svoje politické ambice i za cenu podřízení se Putinovi. Těmto lidem, počínaje Babišem přes Okamuru, Motoristy, Přísahu a já nevím, koho ještě, a to už nemluvím ani o Konečné s její formaci Stačilo, ani Maláčové se Socdem, nelze naslouchat. Prostě je potřeba vybrat politiky, kteří budou podporovat politiku Evropské Unie a budou ji tlačit k tomu, aby se federalizovala. Jinak nemá smysl vyvíjet úsilí kvůli řešení vojenských uniforem pro těhotné příslušnice Bundeswehru, nebo o dovolených, případně stravenkách pro vojáky a dalších nesmyslech, které nikam nevedou. Rozhodující je bojová síla, to znamená kanóny, rakety, lodě, letadla, ale hlavně odhodlání všech uhájit svobodnou Evropu. K tomu je nutný výcvik vojáků a vojaček, protože žijeme v rovnoprávné společnosti a promyšlená obrana celého území, jak z pevniny, tak z moře je naprosto nezbytná. Nejdůležitější je ovšem odhodlání všech občanů se bránit i za cenu rapidního poklesu současného blahobytu a možností. Bez toho to opravdu nepůjde.  

 

Moje poslední prohlášení zní: 

Pokud se Evropská Unie nereformuje aspoň na stát federálního typu, nebude v globálních sporech hrát roli ani velkou, ani malou. Musí mít jednu vertikální strukturu řízení. Alespoň společného prezidenta, předsedu federální vlády, ministry zahraničí, obrany a páteřních komunikaci, dále společnou měnu a cla. Evropu s dvaceti sedmi zástupci s právem veta a dvaceti sedmi ministry zahraničních věcí, ji nikdo ve světě nebude brát vážně!

 

 

4. Ukrajina (13. 4. 2025)

 

Původně jsem chtěl toto vyprávění zaměřit na ministra spravedlnosti, Blažka a jeho jmenování nového vrchního státního zástupce Štěpánka. Jelikož se tato záležitost odehrála bez většího zájmu veřejnosti, domnívám se, že o tom nemá smysl ani hovořit. Lze říct, že opět zvítězila setrvačnost, obezřetnost a zavedené praktiky. Prostě a jednoduše náměstek se stal vrchním státním návladním a hned prohlásil, že nehodlání nic měnit. V podtextu tohoto sdělení jsem vycítil, že vlastně nic nechce, že mu to tak vyhovuje, takže potáhne káru dál a bude čekat na vysoký důchod a prémie. Proč by si komplikoval život? Stačí, když je tam jedna aktivní osoba, současná nevyšší státní zástupkyně Bradáčová, co předtím dělala Štěpánkovi vedoucí. Vše je tedy ve starých zaběhnutých kolejích. Na tyto funkce se žádná výběrová řízení zřejmě nemusí dělat, protože všichni členové těchto týmů jsou odborníci na slovo vzatí, ať hrábneš, kam hrábneš, vždycky vytáhneš toho správného králíka z klobouku. Ano, i to je tvář demokracie. Dosud jsem si myslel, že setrvat celá desetiletí na jednom významném postu, nebo u vlády, nebo u jakéhokoliv státního koryta, je výsadou totalitních, případně autoritářských systémů a struktur, ale není to pravda. I v hluboké demokracii dojde k únavě, tu a tam zahlodá koroze, takže se nějaké to výběrové řízení prostě hodí za hlavu a jede se dál černým močálem k bílým skalám na obzoru. 

V této chvíli bych se raději vrátil k Ukrajině. Už jsem o ní psal několikrát na pokračování (viz předchozí odstavce) a vždycky se víceméně potvrzují moje slova. Včera mě docela vyvedla z míry zpráva, kterou jsem se dozvěděl z televize. Ukazovali tam i mapu, jak si nové rozdělení představují Američané, potažmo prezident a lidé kolem něho. Docela mně přešel mráz po zádech a trochu se mi zatočila hlava. Jestliže u nás považujeme Mnichov za vrchol proradnosti a zrady, pak to, co Trumpův pověřenec Stewe Witkoff navrhuje v Moskvě Putinovi, přesahuje rámec všeho představitelného, pokud je to ovšem pravda, což v dnešní době také není jisté. Podle té mapy by mělo Rusku zůstat to, co v současnosti drží a možná ještě něco navíc. To znamená, že by zabralo celou oblast Luganska a části tří oblastí, Záporožské, Doněcké a Chersonské, skoro až k Oděse. O zbytek Ukrajiny se podělí Francouzi a Angličané. Tím pádem Američanům zbude jen to nerostné bohatství, které budou moci zadarmo a beztrestně drancovat. Nedalo mně to a podíval jsem se na názory a návrhy na dělení Ukrajiny, vyjádřené na jiných mapách. Přitom jsem zjistil, že současný Americký plán není pro Ukrajinu tak fatální a likvidační, jako představy jiných porcovačů, které vedou až k úplné likvidaci státu Ukrajina. 

To je ještě horší scénář, než který se uplatnil na Československo v roce 1938 v Mnichově. Tenkrát se odtrhlo Slovensko, Zakarpatská Rus připadla Maďarsku a Hitler zabral ty okrajové části Čech, Moravy a Slezska, které měly více než padesát procent německého obyvatelstva. Tento nesourodý územní celek nazvali Nacisté Sudety a tvrdili, že je to historické německé území. Přesto všechno zbyl česky mluvícímu obyvatelstvu jakýsi životaschopný územní celek, na němž mohli političtí fantasmagorové, typu generála Syrového, budovat nová opevnění proti Němcům a snít skoro půl roku o nezávislém českém státě. Ukrajině nezůstane nic. Zdá se, že za současné politické a geografické situace už Ukrajincům není pomoci. To je ovšem pohled skeptika a kapitulanta. Optimista ve mně dál věří, že hrdý a statečný ukrajinský národ, s vlastní historií a kulturou, obhájí svoji státní suverenitu proti všem porcovačům s pravítkem a tužkou v rukou. K tomu jim dopomáhej Bůh! Pouze se obávám, že s tou územní celistvostí, v ukvapeně stanovených hranicích, vzniklých v souvislosti s rozpadem Sovětského Svazu, to nebude tak jednoduché. 

Když vyhraje Kometa nad Spartou, zdá se brněnskému patriotovi, který nechodí vyřvávat na stadiony, ale sport sleduje jen čistě statisticky, svět o něco lepší. 

„Zase dostali Cajzli z práglu vod borců z poslední zátočiny před Vídňó na frak! A eščě doma, v tej jejich svatyni, před sedumnácti tácama hafanů, hladovejch po brněnským skalpu.“ A co dál? Jako rozený optimista k tomu dodávám:

„Teď ještě to finále, ale to už bude brnkačka, protože Kometa to na Pernikáře umí a nezalekne se žádných papírových favoritů!“

Srdečně zdravím vás všechny, co jste vstoupili na informační stránku Vydavatelství Brázdil. Pokud patříte k lidem posedlým nutkavou potřebou zaznamenávat své myšlenky a literární formou je předávat ostatním lidem, bez ohledu na to, zda na tom vyděláte, pak jste na správném místě. Nejprve bych se rád představil. Jmenuji se František Brázdil a bydlím v České u Brna. Od mládí jsem tíhl k literatuře a historii, nejprve jako čtenář, později s nesmělými pokusy o vlastní tvorbu, ale podle hesla na úvodním motivu stránek, zkoušel jsem devatero řemesel a ke knihám jsem se vrátil až po odchodu z aktivního života. Nebylo to v obvyklém věku odchodu do penze, ale teprve potom, až jsem předal firmu a definitivně ukončil aktivní podnikání. Jak se ukáže na dalších řádcích, nic na světě není definitivní a definitivní není ani můj konec podnikání. Proč jsem se tedy rozhodl založit v pokročilém věku vlastní vydavatelství? Tento výraz jsem mimochodem zvolil záměrně, abych se nejen praktickou činností, ale i verbálně odlišil od mainstreamových nakladatelství, která usilují pouze o dosažení zisku. Přestože uznávám zákony trhu a chápu, že bez zisku nemůže ekonomický subjekt existovat, kšeftování s dílem lidského ducha se mi příčí. Tento stav totiž dlouhodobě vede k dehonestaci, vysávání a často i přímému okrádání novodobého otroka – autora. Já sám jsem si, se svými prvními dvěma romány, prošel tímto martýriem, připomínajícím něco mezi panoptikem a mučírnou. Na třetí román už jsem si založil vlastní vydavatelství. Protože jsem v předchozím období získal v knižní branži značné zkušenosti z obou stran barikády, rád se o ně podělím s autory, kteří začínají, nebo se točí ve stejném bludném kruhu jako jsem byl já.

První krok k navázání spolupráce s mým Vydavatelstvím je na straně autora a to, e-mailem na adresu: vydavatelstvi.brazdil@gmail.com projevit zájem o vydání knihy, nebo přimo poslat svůj rukopis s kontaktem a stručnými představami o formě a rozsahu požadovaných úkonů. Rukopis si přečtu a sdělím jednak své stanovisko, jednak další pravidla a podmínky spolupráce. Podotýkám, že nečestného jednání z mé strany se nemusí nikdo obávat. Že bych někomu ukradl námět, na to mám o sobě příliš dobré mínění. Co se týče platby, samozřejmě nemám žádné dotace, ani tak velký kapitál, abych mohl každý rukopis vydat na své náklady. Spolupráce se mnou probíhá tak, že rady, konzultace a ISBN poskytuji zdarma, za objednané práce účtuji 400 Kč za odpracovanou hodinu. Hlavně usiluji o to, aby se kniha nejen vytiskla, ale také prodávala. Za tím účelem provozuji e-shop, v němž prezentuji díla autorů, kteří splní níže uvedené podmínky a mají o prezentaci zájem. Na závěr mi dovolte malý příměr: Cesta za splněním vašeho snu, vydáním vlastní knihy, vede neznámou krajinou a pořád do kopce, stejně jako ta na obrázku nad titulem a je jen pro silné povahy. Břídilům a spekulantům ji v žádném případě nedoporučuji. Ačkoliv, charakter se zpravidla pozná až během pochodu. Já osobně přeji všem, kteří se na cestu za vlastní knihou vydají, pevnou vůli, dostatek sil a potřebnou kapičku štěstí (hlavně při prodeji vydané knihy).

Prezentaci a prodej vlastních knih nabízím i autorům, kteří nevydají svou knihu ve  Vydavatelství František Brázdil, ale mají zájem o zařazení do prodeje na těchto stránkách. Stačí k tomu splnit jedinou podmínku:

Autor nesmí být profesionálně zapojen do struktur literárního byznysu, nebo k psaní využívat svého věhlasu získaného jinak, než literární formou!

 František Brázdil