V závěru loňského a na počátku letošního roku jsem zaznamenal šest absurdit ve veřejném prostoru o něž bych se rád podělil s náhodnými návštěvníky mých internetových stránek a také se zájemci na sociální síti Substack. Ten je ovšem americký. Nepohrdl bych sice větším českým publikem, ale současná demokratická společnost, plná na slovo vzatých odborníků a profesionálů, větší prostor amatérům a laikům jen nerada poskytuje. Původně jsem chtěl psát o každé absurditě zvlášť, ale teď, když vidím, že jich přibývá, jako hub po dešti, rozhodl jsem se zařadit je všechny do jedné obsáhlejší stati. První úvahu jsem nazval:

Penzijní reforma

V poslední době se o ní opět hodně mluví. Jurečkovo ministerstvo ji navrhlo, vláda, obě sněmovny i prezident ji, přes velký odpor opozice, schválily. Podle vládních politiků udrží reformovaný penzijní systém minimálně pět let vyrovnanou bilanci. Vypadá to, že máme vystaráno. Ovšem jako vždy, kouzlo, nebo také čert, spočívá v detailech. V tomto případě opět v názvosloví.

Od devadesátých let minulého století nás politici a různí odborníci přesvědčují, že reálně existují pouze dva systémy solidární a penzijní, které zajišťují, že člověk, jenž už nemůže pracovat, nepůjde o žebrácké hůlce. Solidární spočívá v tom, že mladí pracují a platí na staré, kteří nepracují a berou důchod. Tento systém nemůže zkrachovat, protože pokud padne do mínusových čísel, doplatí se manko ze státního rozpočtu a jede se dál. Jedině snad v případě, když zkrachuje celý peněžní systém státu, což se ovšem stát může, ale i v tom případě si stát může vypůjčit. Samozřejmě záleží na tom, za jakých podmínek. V současnosti zřejmě tato krajní varianta nehrozí, ale omezení jiných výdajů, na příklad veřejných investic, určitě ano. Penzijní systém spočívá v tom, že si člověk v průběhu života ukládá část svého výdělku u některé, státem pověřené banky a ta mu pak z našetřené sumy vyplácí důchod. Zde ovšem hrozí nebezpečí, že se banka dostane do insolvence, a klient do situace, kdy má stáří na krku a peníze jsou fuč.

Problém spočívá v tom, že tento systém několik vlád chtělo zavést. Hlavně pravicová ODS a podobná seskupení, ale nikdy se to nepodařilo uskutečnit. Jediný pokus částečně zavedené reformy se podařil Nečasově vládě s Kalouskem, kteří zavedli druhý pilíř, ale stálo je to vládní posty. Stalo se, že vláda padla z jiných důvodů, po ní přišla vláda Sobotkova s Babišem, jako ministrem financí. Ta, jako první opatření, tento pokus o změnu penzijního systému zrušila. K tomu je ještě nutno přidat poznámku: Druhý pilíř sociálního zabezpečení byl sice zrušen po změně vlády, ale odsouzen k zániku byl od počátku, protože sněmovna neschválila povinnou účast v pilíři, ale pouze dobrovolnou. Tím byl záměr zlikvidován hned v počátku, protože málo Čechů vydá vlastní peníze, když nemusí. Nikdo o tom už dál nikdy nemluvil, stejně jako o zrušených poplatcích u lékařů. Po rozhovorech s lidmi, kteří tomu rozumí, levicového i pravicového zaměření, jsem dospěl názoru, že Penzijní systém je pro evropské obyvatelstvo, zvyklé na masivní sociální zabezpečení, absolutně nepřijatelný. Funguje jedině v Americe, a i tam už uvažuji o tom, že ho zruší a bude nahrazen systémem solidárním. Přibývá tam totiž lidí, kteří dojdou až do věku kdy nemohou pracovat, jsou bez prostředků, nemají ani důchod, ani úspory. Tím pádem jsou stejně vydáni na milost státu, který je buď nějak nakrmí, nebo je nechá umřít.

U nás se situace vyvinula tak, že současná vláda pětikoalice, nebo dnes už čtyřkoalice, nechala schválit nějaké parametrické změny solidárního systému, hlavně prodloužení odchodu do důchodu a celé toto opatření s velkou pompou nazvali penzijní reformou. Ve skutečnosti to žádná reforma není a v tom spočívá jádro pudla. Nepravdivé a zkreslené informace, vyvolávající dojem oblbování veřejnosti, jak jsme ho znali za minulého režimu. To říkám já, jako člověk, jenž nefandí ani Babišovi, ani Okamuovi, ani Konečné. Já totiž kritizuji současnou vládu, protože jsem jeji volič a zastává v podstatě jejich stanoviska, ovšem jejich způsob realizace správných záměru se mi krajině nelíbí a přibližuje se právě činnosti těch populistických stran. Druhou úvahou je:

V závěru loňského a na počátku letošního roku jsem zaznamenal šest absurdit ve veřejném prostoru o něž bych se rád podělil s náhodnými návštěvníky mých internetových stránek a také se zájemci na sociální síti Substack. Ten je ovšem americký. Nepohrdl bych sice větším českým publikem, ale současná demokratická společnost, plná na slovo vzatých odborníků a profesionálů, větší prostor amatérům a laikům jen nerada poskytuje. Původně jsem chtěl psát o každé absurditě zvlášť, ale teď, když vidím, že jich přibývá, jako hub po dešti, rozhodl jsem se zařadit je všechny do jedné obsáhlejší stati. První úvahu jsem nazval:

Penzijní reforma

V poslední době se o ní opět hodně mluví. Jurečkovo ministerstvo ji navrhlo, vláda, obě sněmovny i prezident ji, přes velký odpor opozice, schválily. Podle vládních politiků udrží reformovaný penzijní systém minimálně pět let vyrovnanou bilanci. Vypadá to, že máme vystaráno. Ovšem jako vždy, kouzlo, nebo také čert, spočívá v detailech. V tomto případě opět v názvosloví.

Od devadesátých let minulého století nás politici a různí odborníci přesvědčují, že reálně existují pouze dva systémy solidární a penzijní, které zajišťují, že člověk, jenž už nemůže pracovat, nepůjde o žebrácké hůlce. Solidární spočívá v tom, že mladí pracují a platí na staré, kteří nepracují a berou důchod. Tento systém nemůže zkrachovat, protože pokud padne do mínusových čísel, doplatí se manko ze státního rozpočtu a jede se dál. Jedině snad v případě, když zkrachuje celý peněžní systém státu, což se ovšem stát může, ale i v tom případě si stát může vypůjčit. Samozřejmě záleží na tom, za jakých podmínek. V současnosti zřejmě tato krajní varianta nehrozí, ale omezení jiných výdajů, na příklad veřejných investic, určitě ano. Penzijní systém spočívá v tom, že si člověk v průběhu života ukládá část svého výdělku u některé, státem pověřené banky a ta mu pak z našetřené sumy vyplácí důchod. Zde ovšem hrozí nebezpečí, že se banka dostane do insolvence, a klient do situace, kdy má stáří na krku a peníze jsou fuč.

Problém spočívá v tom, že tento systém několik vlád chtělo zavést. Hlavně pravicová ODS a podobná seskupení, ale nikdy se to nepodařilo uskutečnit. Jediný pokus částečně zavedené reformy se podařil Nečasově vládě s Kalouskem, kteří zavedli druhý pilíř, ale stálo je to vládní posty. Stalo se, že vláda padla z jiných důvodů, po ní přišla vláda Sobotkova s Babišem, jako ministrem financí. Ta, jako první opatření, tento pokus o změnu penzijního systému zrušila. K tomu je ještě nutno přidat poznámku: Druhý pilíř sociálního zabezpečení byl sice zrušen po změně vlády, ale odsouzen k zániku byl od počátku, protože sněmovna neschválila povinnou účast v pilíři, ale pouze dobrovolnou. Tím byl záměr zlikvidován hned v počátku, protože málo Čechů vydá vlastní peníze, když nemusí. Nikdo o tom už dál nikdy nemluvil, stejně jako o zrušených poplatcích u lékařů. Po rozhovorech s lidmi, kteří tomu rozumí, levicového i pravicového zaměření, jsem dospěl názoru, že Penzijní systém je pro evropské obyvatelstvo, zvyklé na masivní sociální zabezpečení, absolutně nepřijatelný. Funguje jedině v Americe, a i tam už uvažuji o tom, že ho zruší a bude nahrazen systémem solidárním. Přibývá tam totiž lidí, kteří dojdou až do věku kdy nemohou pracovat, jsou bez prostředků, nemají ani důchod, ani úspory. Tím pádem jsou stejně vydáni na milost státu, který je buď nějak nakrmí, nebo je nechá umřít.

U nás se situace vyvinula tak, že současná vláda pětikoalice, nebo dnes už čtyřkoalice, nechala schválit nějaké parametrické změny solidárního systému, hlavně prodloužení odchodu do důchodu a celé toto opatření s velkou pompou nazvali penzijní reformou. Ve skutečnosti to žádná reforma není a v tom spočívá jádro pudla. Nepravdivé a zkreslené informace, vyvolávající dojem oblbování veřejnosti, jak jsme ho znali za minulého režimu. To říkám já, jako člověk, jenž nefandí ani Babišovi, ani Okamuovi, ani Konečné. Já totiž kritizuji současnou vládu, protože jsem jeji volič a zastává v podstatě jejich stanoviska, ovšem jejich způsob realizace správných záměru se mi krajině nelíbí a přibližuje se právě činnosti těch populistických stran. Druhou úvahou je: