variace trudného rána

Středa 20. září 2023

 Tak takhle nějak vypadá konec. Já neumřu, já vyhasnu. Prostě přestanu fungovat. Budu sedět a civět. Všechno, co bych mohl udělat, jen prázdným gestem odmítnu. Odmítnu jako cosi zbytečného, jako marné volání po něčem, co dává smysl, jako bezradné pobíhání kolem spáleniště po chalupě, která byla ještě před hodinou v plamenech a teď je z ní hromádka popela.

Od půl páté jsem nespal, před šestou jsem se, jako obvykle pokoušel vstát, nešlo to. V posteli mě bylo dobře. Snažil jsem se vylézt a zahájit obvyklý denní program, ale marná snaha, nebyl jsem mentálně schopen tento zásadní ranní krok udělat. Vyhrabal jsem se až o třičtvrtě na osm, čtvrt hodiny poté, co přišla manželka zjišťovat, jestli jsem naživu.

Myslím, že takhle nějak bude vypadat můj definitivní konec. Žádná rakovina, mrtvice či Alzheimer, nebo něco podobného, prostá a jednoduchá totální apatie. Když v tom okamžiku přijde Lucifer, nebo Archanděl Gabriel, případně stará dobrá Smrtka s kosou, pokývne rukou a řekne: ‚Tak jdeme!‘ Půjdu rád. Relativně, vzhledem k věku, v dobré kondici, v přiměřeném zdravotním stavu, při smyslech a plném vědomí. Jen ta vůle odmítnout chybí! Ten kompjútr i motor celého mého konání se zastavil z důvodu neznámé a neidentifikovatelné poruchy.

Co s tím dělat? Vyčkat? Odpočinout si a zkusit aktivní život znovu? Nevím. Vždyť já se jenom zařadil mezi tři miliony důchodců, kteří v podobném stavu totální pasivity vegetují dlouhá léta, nebo osmdesát procent obyvatelstva planety, které dělá totéž.

          Nicméně končím optimisticky: Světu mír!

Tento odsek z Willow učinil Emil Sychroun