Význam slova výlet

Protože mám nějakou připomínku k autorce svého oblíbeného sloupku Ztraceno v jazyce v Orientaci, jež byla jako torzo Lidových novin zařazena do sobotního vydání deníku Dnes, začnu otázkou lingvistickou, která sice s článkem zmíněné autorky, paní Dominiky Rýpalové, ze soboty 16. listopadu 2024, nesouvisí, ale napadla mě právě při přemítání o tomto článečku, nazvaném Vezmu tě na výlet. Paní Dominika hledá význam slova ‚výlet‘, který zaslechla od kamarádky. Ta ho objevila ve věstníku obce Lhotka u Žďáru nad Sázavou a obě se strašně divily jeho neobvyklému významu. K tomu se však dostanu až později. Nejprve moje úvaha o výrazech z titulu odstavce:  

Slova odvaha a statečnost vypadají jako synonyma, ale ve skutečnosti jimi nejsou. Přestože nejsem kvalifikovaný jazykovědec, se slovy amatérsky pracuji řadu let, přečetl jsem stohy knih, hlavně v mládí a pár jich také napsal. Proto se odvážím vyslovit svůj názor. Můj cit mi říká, že výraz odvaha je pojem aktivní, něco dobýt, případně dosáhnout něčeho, nebo něco, zatímco slovo statečnost je pasivní a vyjadřuje odhodlání něco ubránit. Z toho vyplývá, že odvahu musí člověk mít před zahájením akce, kdežto lidská statečnost se projeví až v případě ohrožení. Proto se jeví jako nesmysl na příklad věta: ‚Stateční ukrajinští vojáci zaútočili na ruské pozice‘. Touto zdánlivě nepatřičnou odbočkou nechci dělat chytrého, ale jen na příkladu upozornit na rozmanitost, barevnost a květnatost českého jazyka, který působením globalizace dostává jednu ránu za druhou po celou dobu, co chodím po tomto světě, a to jsem se narodil ještě v době poslední skutečné války na našem území. Chtělo by se říct bohužel, ale možná také bohu chvála.

Teď k tomu výletu. V autorce evokuje výraz ‚výlet‘ hledání pohorek a přípravu svačiny. Ve zbytku textu pak usilovně hledá jiný význam tohoto slova, než je delší procházka do přírody, ale nenachází. Zřejmě hledala informace na nesprávných místech. Pravděpodobně mezi lidmi, kteří hodně studovali, uzavřeni ve skleněné kouli vědy, ale o skutečném životě toho moc neví. Na závěr vstupuje do jakýchsi groteskních úvah, které by normálního člověka ani nenapadly. Rád bych paní autorku ujistil, že v padesátých létech minulého století, v době tzv. diktatury proletariátu, se několik let po sobě konala ve Střelicích u Brna kulturní akce zvaná ‚Výlet ve Vaneckém koutě‘. Pořádala ji nějaká kulturní složka tehdejšího Národního Výboru. Určitě se nejednalo o delší cestu z bodu A do bodu B, což v té době ani u venkovského obyvatelstva nebylo zvykem, nýbrž o společenskou akci v lesíku, bezprostředně přilehlém části obce zvané Vršovice, kde k tomu byly vytvořeny potřebné podmínky. Výlet se konal v letním nedělním odpoledni, hrála kapela, tančilo se na parketu, zpívalo, popíjelo, všude kolem se pohybovalo množství rozesmátých lidí od dětí až po seniory a všeobecně vládla dobrá nálada. Kromě zábavy jako na běžné tancovačce tam byly různé atrakce pro děti i dospělé, jako střelba ze vzduchovky, ruská kuželna, házení kroužků na láhve, hra na slepou bábu a další zábavné aktivity, vše v režii místních občanů. Také tam vystupovalo několik vypravěčů anekdot, nebo veselých příběhů, takoví dnešní Izerové, jenže byli místní, nebyli tak vulgární a dělali to zadarmo.

Výše uvedené tvrdím ne pro, že bych to někde vyčetl, nebo nastudoval, ale protože jsem byl přímým účastníkem a můj otec se podílel na organizaci. Podotýkám, že to nebyl žádný výmysl střelických komunistů, ale forma lidové zábavy, běžná i v jiných obcích kolem Brna. Na podporu svého tvrzení mohu uvést, že moje matka, která se narodila a prožila mládí v Bystřici nad Pernštejnem, mi vyprávěla, že nedělní ‚výlety‘, tedy tancovačky, se konaly na příklad ve Věchnově, už za první republiky, ale i za nacistické okupace a možná i za Rakouska. Doslova říkala: 

„V Železínce byl výlet a byli tam kluci až z Černvíru!“ Na vysvětlenou jen řeknu, že Železínka nebyl žádný vzdálený cíl, který by vyžadoval pohorky a svačinu, ale bývalý kamenolom, který se nacházel hned za humny. Pro organizování taneční zábavy měla Železínka proti návsi několik výhod. Bylo tam přírodní romantické prostředí, to znamená skály porostlé náletovými dřevinami a uprostřed rovná plocha, na níž nebyl pro chlapy z obce problém z pár prken stlouct taneční parket.

To je vše, co jsem chtěl k danému tématu uvést. Na závěr jen ještě malou poznámku. Lidé jsou pořád stejní, bez ohledu na to, která parta jim zrovna vládne. Pokud jim ovšem nepadají bomby na hlavu, nemají příliš velkou nouzi, nebo je někdo přímo neterorizuje. Navzájem se milují i nenávidí, ale hlavně se rádi baví, a to i na nedělním ‚Výletě‘! Tak tomu bylo vždy a doufám, že tomu tak bude i v budoucnosti.

Josef Brodil