Vzpomínka k 23. lednu 2025

Úryvek z knihy Podnikání bez dotací

Na tomto místě, v závěru osmaosmdesátého roku, se musím zmínit i o své rodině, která k mému podnikatelskému příběhu neodmyslitelně patří. Je to nutné v rámci dokreslení celkové atmosféry, v níž jsem vstupoval do nové životní etapy. Žil jsem v domě na Žlíbku s manželkou, která pracovala jako učitelka v mateřské škole. Nejstarší syn studoval druhým rokem gymnázium, dcera končila základní školu a nejmladší chlapec chodil do třetí třídy. Několik let už u nás bydlela tchýně, která po smrti manžela prodala domek v Bučovicích a odstěhovala se k nám. K tomu jsem měl na starosti matku, která po otcově smrti zůstala sama ve Střelicích, v malém domku s velkou zahradou. Samozřejmě jsem měl, ke vší práci, na starosti i údržbu obou chalup, protože ani otec, ani tchán se do zásadních oprav zrovna nehrnuli. Z uvedeného vyplývá, že jsem toho měl až nad hlavu, a to jsem musel pořád ještě jezdit do továrny, protože profesní čest mi nedovolovala činnost v zaměstnání flákat. Přesto jsem se snažil udržovat v rodině komunikaci a dobrou pohodu. Musím připustit, že ne vždy se mi to dařilo. Po ranní směně, odpolední práci doma a před odchodem na noční brigádu nebo přesčas se pohodové prostředí dosti obtížně nastoluje. Situace vyvrcholila tragickou událostí dvaadvacátého května v osmaosmdesátém roce, která ze základů změnila život naší rodiny. To jaro jsme skoro každou neděli odpoledne jezdili na výlety. Jezdil s námi jen nejmladší chlapec, oba starší si doma kuchtili a babička jezdila ke své sestře. Osudnou neděli byla dcera na školním výletě a nejstarší syn zůstal doma sám. Jako kdybych měl nějakou předtuchu nebo co, nechtěl jsem, aby zůstal doma sám, ale on všemožně odmítal mé naléhání, až manželka rozzlobeně řekla, že pojedeme sami. Co se potom přesně událo, dodnes nevím, ale jisté je, že jsme po návratu našli nejstaršího syna oběšeného na půdě. I po tolika letech je pro mě velmi bolestné popisovat detaily této neblahé hrůzostrašné události a ani to k mému vyprávění nepatří. Dodnes nevím, co se přesně na té půdě událo. Policie případ uzavřela jako sebevraždu, já však mám jisté pochybnosti, protože si syn sestrojil pomocí štokrlete, jízdního kola a provazu jakousi konstrukci, která se válela na podlaze pod jeho tělem, visícím na střešním trámu. Mohl to být také nějaký bláznivý nebo hazardní pokus. Jedno je však jisté. Půda byla zamčená zevnitř, a to mohl udělat jenom on. Kdybych zůstal doma, tak by se to nestalo! Excelentní lyžař, běžec, plavec, pravý bek první lajny ingstaváckého dorostu vzal na sebe všechny moje hříchy a odešel na věčnost dříve, než mohl zkusit skutečný život.