Zvýšení kvalifikace

Sotva prvního října ve třiašedesátém narukoval, čekala ho jedna změna za druhou. Nejprve dlouhá cesta vlakem z Brna do Domažlic s mnoha zastávkami. Potom primitivní buzerace v přijímači na stráni ‚Panenky Marie‘, vrchem nad kasárnami v Horšovském Týně, kam byl zařazen k bojovému praporu. Po měsíci, jehož vyvrcholením byla vražda amerického prezidenta Kennedyho v texaském Dallasu, autoškola opět v Domažlicích, kde vládla obršikana okořeněná výukou na řidiče třetí třídy, kteroužto kvalifikaci si Emil přinesl z civilu, z předvojenské výchovy. Výraz obršikana je příznačný, protože velící frajtři záviděli bažantům, šofcům, budoucí zašívárnu a dávali jim to náležitě pocítit. Těsně před Vánoci návrat do bigošského hnoje v Horšovském Týně, aby mu pak po novém roce přišla zpráva, která stejně, jako hvězda nad Betlémem oznamovala příchod spasitele, ohlásila Emilovi obrat k lepšímu, ve formě převelení k TOP (takto technické opravně pluku), opět do Domažlic. Zřejmě si některý ze štábních důstojníků všiml v té hordě primitivů vyučeného zámečníka s řidičským průkazem a vytáhl ho z bigošského bláta do přece jenom trochu lepší společnosti technické opravny. Byl zařazen do dílny střelmistrů, ale než se v novém prostředí stačil rozkoukat, už tady bylo další převelení za účelem zvýšení jeho použitelnosti pro armádu. Taková taktika armádního velení byla nezbytná, protože až na výjimky byli vojáci z povolání zařazení mezi techniky primitivové, tímto významným oborem nepolíbení. Většina z nich svými technickými schopnostmi končila u toho, že když se otočí vypínačem, musí se někde rozsvítit světlo. Jinak nic. Sám Emil byl svědkem situace, když čerstvý dýzlák, Pišta Karačony položil bezelstnou otázku náčelníkovi dílen, Gulašovi:

„Soudruhu kapitáne, proč se vlastně před označením závitu píše to M?“ Kapitán Gulaš, důstojník s blíže nespecifikovanou válečnou zkušeností, se hluboce zamyslil a posléze řekl:

„To se tam píše jen tak, ze zvyku.“ Bum! To byla kvalifikovaná odpověď technika. Pišta byl zřejmě blbec, proto také zůstal na vojně, ale kapitán?! Emila maně napadlo, jak by zněla odpověď, kdyby místo M bylo na výkrese G, nebo nedej bože W. Na štěstí tam trubky ani Withwordy nebyly. Z rozkazu se Emil dozvěděl, že si tentokrát má zvýšit kvalifikaci na elektromechanika měsíčním kursem ve Střelských Hošticích, pošumavské obci, o jejíž existenci neměl dosud ponětí. Rozkaz zněl jasně. Vlakem, s plnou polní a beze zbraně. Emil naházel veškerou výstroj na hromadu a když jako zkušený tramp zjistil, že tolik krámů do ruksaku nedá, sbalil vše do rance z celty.

Obtížen skoro čtyřicetikilovým báglem s atomkeckami, maskou a jinými nezbytnosti v životě vojáka socialistické armády zamířil ještě za temné noci, sám a sám, jako ztracený soumar z karavany, na protilehlý konec města, kde se nacházelo nádraží. Zpěněn jako dostihový kůň na Havlově skoku Velké pardubické steeplechase dorazil k vlaku a po kratší diskusi s průvodčím, jenž odmítal vpustit do vagonu pasažéra s tak objemným zavazadlem, se mu podařilo nastoupit. Až do Klatov vnímal Emil míhající se krajinu za oknem vagonu jako sice řídce, ale přece jenom obydlenou. Stál u okna, jedním okem hlídal ranec, který mu spolucestující pomohli zvednout nahoru do úložného prostoru, druhým sledoval ubíhající vesničky střídané zasněženými pláněmi a pásy lesa a poslouchal klábosení dělníků jedoucích na šichtu. Od Klatov dál byla pustina. Poprvé v životě viděl průvodčího nakládat ve vagoně do kamen, aby pasažéři nezmrzli. Vlastně jen Emil, babka s nůší o trochu menší, než měl on a další dva vojáci, nastoupivší v Janovicích nad Úhlavou. Nikdo další ve vagoně nebyl. Vlak se vlekl neuvěřitelnou dobu po úbočích pustých šumavských strání, občas někde na okraji lesa zastavil, ozvala se píšťalka a sunul se dál. Od vojáků, co nastoupili v Janovicích, se Emil dozvěděl, že jedou rovněž do elektrikářského kurzu do Střelských Hoštic. Oba hoši byli lépe informovaní. Staršinové jejich útvarů se zřejmě o své ovečky lépe starali než Pepča v Domažlicích. Oba měli jen ruksaky s nezbytnými potřebami, s žádnými bojovými pomůckami a také věděli, jak se na místo určení dostat. Vysvětlili Emilovi, že do Střelských Hoštic vlak nejede, ale že musí vystoupit v Horažďovicích.

„Ale pozor!“ upozornil Emila jeden, „Horažďovice mají dvě nádraží. Horažďovice – město, a o pět kilometrů dál Horažďovice – zastávka. Z té je to do Hoštic asi pět kilometrů. Z města pak dvanáct, protože silnice vede oklikou.“ Sotva to dořekl, vlak zastavil a Emil spatřil ceduli ‚Horažďovice‘. Oba spolucestující mu ještě pomohli sundat bágl z horní police a hrnuli se ke dveřím. Emil vyvlekl objemné zavazadlo na peron a spatřil jen záda svých společníků mizející v černé tmě. Do kasáren dorazil po osmé večer, ve stavu totálního vyčerpání, když cestou v čiré tmě po silnici pokryté zmrzlým sněhem třikrát sklouzl i s břemenem do příkopu.

Kurz probíhal docela stereotypně. Od snídaně do odpoledního rozkazu, s přestávkou na oběd, výuka na učebně, po čepobití nějaká pořadovka na nádvoří a pak obvyklá kasárenská nuda na příšerně přecpané cimře. Emil poprvé viděl třípatrové postele s půlmetrovou uličkou a s miniaturním volným prostorem mezi stolem s jedinou židlí a kamny. Emil toho k životu moc nepotřeboval. V podstatě kromě základních životních potřeb jen kousek místa s dostatkem světla, aby si mohl číst a aby ho nikdo neotravoval. Jako svobodomyslný tulák, z principu omítal komunikaci s kýmkoliv, kdo nějakým způsobem kolaboroval s totalitním systémem. Jeho odpor k oportunismu jakéhokoliv druhu byl tak silný, že měl problém i jen žádat velitele o vycházku. Tak ve volném čase seděl na posteli a četl. Tím pádem byl trnem v oku svému okolí, chlapcům, kteří nejraději klábosili o civilu a o holkách. Někteří zcela nepokrytě dávali k lepšímu, jaké má jejich rodina známosti a jak je umí využívat ke všemu, co degenerovaný systém poskytoval svým přívržencům a zbytky také patolízalům. Hlavní skupinu na cimře tvořili Pražáci pod taktovkou na první pohled rozmazleného frajera, který se od první chvíle pokoušel Emila šikanovat, což Emil úspěšně odrážel, přičemž neopomněl partě sdělit, co si o nich myslí. K Pražákům se připojil ještě hoch z Jihlavy, který o sobě tvrdil, že je horolezec a jeden trouba ze Zlína, alias Gottwaldova. Ostatní chlapci na cimře byli jen tupé ovce stáda obránců světlých zítřků. Na štěstí v té směsici narazil Emil na trampa, který jako Kladeňák byl proti Cajzlům ve stejné opoziční roli, jako Emil. Dělal v Poldince u strojních nůžek a podle řeči se dobře vyznal v prostředí trampských osad na Sázavě, Berounce i jinde. Jako jediný si získal Emilovu důvěru. Od počátku měl pocit, že k sobě jaksi patří, protože dobře věděl, co takové celodenní tahání plechů obnáší a jak očistně na člověka jejich ražení působí, když může v sobotu po šichtě vyrazit s partou stejně smýšlejících kamarádů, po celotýdenním věznění ve fabrice, za svobodou, do přírody, kam se žádní Mastňáci nedostanou.

Do pražské party spadal ještě jeden chasník, který se vymykal jejich hloupě arogantnímu chování. Ostatní mu posměšně říkali Frgulín, kvůli jeho velkému baňatému nosu. Tento mládenec se choval k Emilovi vcelku přátelsky a soustavně mu pomalým rozvláčným stylem, obvyklým u líných Pražáků, vyprávěl o tom, jaký je sekáč, jak všemu rozumí a všechno zvládne, umí se orientovat v jakýchkoliv situacích a za všeho získá nějaký profit. Právě slovo profit a také rčení: ‚Takový ryta mám rád‘, často vkládal do svých schlubných projevů, které prokládal historkami z pražské galerky a prostředí taxikářů, k jejichž kastě se při každé příležitosti hrdě hlásil. Kromě již zmíněných rčení také rád říkal: ‚Ty seš šofér? Ty seš jen pára nad šoférovým hovnem!‘ nebo: ‚To, cos najezdil dopředu, to jsem já nacouval.‘ Emil občas přemýšlel, kde vzal dvacetiletý kluk takové zkušenosti, ale protože byl Frgulín neškodný a vcelku přátelský, nechal mu jeho chlapácké iluze.

Situace se vyhrotila v okamžiku, když se na cimře objevila kytara. Zřejmě si ji kdosi vypůjčil a pokoušel se na ni brnkat. Moc mu to nešlo, a tak Mazánek vykřikl:

„Umí tady někdo hrát?“ Emil vzal kytaru a tak, jak byl z vandrů zvyklý, začal tehdy trampskou kultovní:

                       Masaryk nás svolává

                       rozkazy nám vydává

                       Vstávejte vy čeští partyzáni

                       Zlá vojna nám nastává

Nikdo se nepřidal a Emil po první sloce přestal. Na cimře se rozhostilo ledové ticho. První ho přerušil Mazánek. Z hloučku svých obdivovatelů vrhl na Emila pohled svazáckého funkcionáře a mentorským způsobem, který zřejmě znal ze školení, prohlásil:

„Co to tady zpíváš ty nulo? Chceš nás všechny dostat do průšvihu? Trampské písničky jsou veselé a zpívá se v nich o přírodě, létě, radosti a lásce! Ne o válce, nebo nějakém zkrachovalém politikovi!“ Emil změřil mluvčího pohrdavým pohledem a odpověděl otázkou:

„Můžeš mně říct, kolik nocí jsi strávil pod širákem u ohně, když tak rozumíš trampským písním?“  Mazánek vystoupil z hloučku, pokročil k Emilovi a rozkřikl se:

„Tobě se nebudu zpovídat ty ubožáku! Ještě jednou začneš hulákat protistátní písničku a zpráskám tě jako psa!“ Emil, který si ve svém přímočarém pohledu na svět vůbec neuvědomil, že pár kilometrů od Železné opony páchá politický zločin, jen utrousil:

„Na to musí být chlapečku dva. Jeden, co práská a druhý, co drží.“

„Ještě otevři hubu a dostaneš nářez!“ rozlítil se Mazánek. Emil se rozhlédl a uviděl jen samé nepřátelské, nebo lhostejné obličeje. U některých chalanů dokonce v očekávání kruté bitky zahlédl radostnou jiskru v očích. Emil zaťal pěsti, až mu naskočily žíly na rukou a doslova cítil každý chlup. Periferním pohledem ještě zahlédl poněkud stranou stojícího Kladeňáka, jenž si zřejmě právě uvědomil, že jako Emilův kamarád se ocitl na špatné straně barikády. Ve vteřině, která se Emilovi zdála dlouhá jako věčnost, odhadl své vyhlídky na úspěch jako nulové. Přesto pomalu přes sevřené rty pronesl:

„Tak pojď!“ Tím, co následovalo, byl nejvíce překvapen sám Emil. Počítal s tvrdým bojem a množstvím bolestivých ran. Hodlal se bránit proti přesile způsobem, který mu před lety vysvětlil kamarád, jenž měl bohaté zkušenosti s klanovými bitkami z brněnských periferií. Hlavou mu proletěla jeho slova:

„Vole, musíš si vybrat jednoho maníka, a dostat ho pod sebe. Trochu mu ubereš vzduchu a on začne tak ječet, že se ostatní poserou a nechají toho. Musíš ale dávat bacha, abys ho nezhasl úplně. To bys šel do kameňa.“ Mazánek, který se možná poprvé ocitl v situaci, kdy vyprovokoval konflikt s nejistým výsledkem, se zachoval proti jeho očekávání. Otočil se ke svým nohsledům a bohorovně pronesl:

„Nebudu se tady s tím špinavcem válet po zemi. Ještě bych se mohl umazat.“ Poté odkráčel se svým doprovodem z cimry do společenské místnosti, utvrzovat se ve svém přesvědčení, že se rozhodl správně.

Emil byl vítězem, protože zůstal na bojišti, zatímco jeho sok potupně odešel. Od té doby měl od pokusů o šikanu pokoj. Někteří kursisté ho ignorovali, jiní k němu vzhlíželi, obdivovali ho a vyhledávali jeho ochranu. Někteří se lísali jako pejsci, ale na ty se Emil díval obzvlášť opovržlivě. Ani s ostatními se příliš nebavil a značně ochladlo i přátelství s Kladeňákem. Jen Frgulín ho sem tam obšťastňoval projevy protřelého pražského frajera.

Zrovna v té době se u něho začal probouzet zájem o techniku. Obor, který mu byl dosud doslova protivný ho začal přitahovat, a protože to bylo na vojně, byla mu nejblíže vojenská technika. Šlo to tak daleko, že si do notýsku zaznamenával technické údaje a parametry většinou od vojenských automobilů, ale i od jiných technických prostředků, na které v učebně a knihovně narazil. Zde někde lze pozorovat zrod celoživotního technika, jenž se dosud válel v knihách, žil v říši fantazie a technické vzdělání striktně odmítal. Stalo se, že při pravidelné osobní kontrole narazil na notýsek velitel čety. Prolistoval ho, zahleděl se Emilovi do očí a řekl:

„Soudruhu vojíne, je to pěkné, že máte zájem o studium technických předmětů, ale pozor! Někdo by to mohl vyhodnotit jako pokus o špionáž“ a notýsek mu vrátil. Jinak se v kursu už nic zvláštního neudálo. Jen tupé celodenní sezení v učebně, následované podvečerním drilem na buzerplace.

K lámání chleba došlo až těsně před koncem kursu. Nejprve se plíživě rozšířila dosud tajná informace, že závěrečnou zkoušku bude dělat major z Pardubic, který nemá žádnou vazbu na útvar ve Střelských Hošticích, nezná výukový plán kursu a nemá žádný problém třebas všechny vyházet. Emil tuto informaci, která u jiných vyvolala píchání mezi lopatkami, přijal úplně netečně, protože mu to bylo jedno. Nastal den D. Zkouška probíhala přesně podle tajné zprávy. Major vyhazoval jednoho vyučeného elektrikáře, nebo absolventa elektro průmyslovky za druhým. Emil, vědom si své nedostatečnosti v oboru, nikam nespěchal a pouštěl všechny adepty na armádní elektrikáře před sebe. Zeptal se až dvacátého sedmého frekventanta, třetího, jenž s rukama nad hlavou ryčně hlásil úspěch, jaké vědomosti vlastně major požaduje. Šťastlivec si sedl vedle něho a tónem odborníka ho poučil:

Podívej se, on chce hlavně Ohmův zákon. Když napíšeš na tabuli správný vzorec, ostatní už nějak zvládneš.“ Pak nakreslil Emilovi základní vzorec.

Takto poučen, vstoupil Emil do jámy lvové. Když se přišoural k tabuli, v první lavici sedící důstojník, zřejmě už zmořený celodenním přívalem stupidity, projevující se s totální neznalostí oboru, jen stroze vyštěkl:

„Ohmův zákon!“ Emil vzal křídu a na tabuli napsal: R = U / I. Major, viditelně potěšen vstal a přistoupil k Emilovi.

„Co znamenají jednotlivé veličiny?“

„Er je odpor, U napětí, a I elektrický proud.“ Major spokojeně zavrněl jako pejsek a položil podotázku:

„V čem je měříme?“

„Odpor je v Ohmech, napětí ve Voltech a elektrický proud v Ampérech,“ pomalu ze sebe vysoukal Emil tak, jak si pamatoval z výkladu rádce. Dál už většinou mluvil zkoušející. Kladl otázky, sám na ně více méně odpovídal a Emil mu jen přizvukoval. Asi po třech trapných minutách padl konečný verdikt: Splnil!

Na klenuté kasárenské chodbě, kde se účastníci kursu po zkouškách shromáždili, vládla chmurná nálada. Někteří, hlavně průmyslováci, se styděli, jiní nadávali na toho idiota, jak nazvali zkoušejícího majora, jiní tonuli v obavách, kam budou zařazeni po návratu k útvaru, když neobhájili požadovanou kvalifikaci. Jen Frgulín chodil po chodbě, rozhazoval rukama a halasně vykřikoval:

„Já se jim na to můžu vysrat! Já to na nic nepotřebuju! Ať si to nechají!“ Emil na něho nevěřícně pohlédl:

„Ale vždyť jsi říkal, že máš takový ryta rád a že se ti to bude hodit“ Frgulín, dosud mírný a přátelský, se změnil v rozzuřenou saň a ventiloval vlastní pocit zklamání a hanby tím, že vylil na Emilovu hlavu, jako kýbl výkalů, celou škálu nadávek, jež nelze ve slušné společnosti reprodukovat. Emil raději odcházel z Frgulínova verbálního dosahu a hlavou mu táhla myšlenka: ‚Další nepřítel. Ještě že jedu do Domažlic.